PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.

Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška