GRANKO MEZI CELEBRITAMI

Zimní přestávka skončila a na trávníky poprvé znovu vyběhli ligoví fotbalisté. Po delší době jsme se připojili mezi zástupy fandů a z tribuny Generali Areny jsme sledovali utrápenou anorektickou výhru Sparty pod Hřebíkem nad snaživým Slováckem. Ten jediný gól jsme jen slyšeli, víc jsme si ostatně nezasloužili.

Premiéru na Spartě zažil nejen její nový GSM Hřebík, ale i Pája. Ten byl na fotbale vůbec poprvé, proto se oblékl jak do divadla. Na druhou stranu, jeho oděv se nakonec ukázal jako jediný vhodný.

To bylo tak. Jak víte, na fotbal chodíme zadarmo. Tentokrát nás vstup mohl dokonce stát jen polovinu z nuly korun, protože jsme měli celkem osm volných lístků, ale potřebovali jsme jen čtyři (a ne žádné další navíc, jak se nám snažili cestou na stadion vnutit zoufalí překupníci). Když jsme kolem nich minutu po oficiálním začátku rychlým krokem opozdilců procházeli, ozval se z útrob arény řev, podle nějž se dalo usuzovat, že padla branka. Bohužel byla jediná.

Nakonec jsme se rozhodli, že před Vaškovými lupeny dáme přednost čtveřici volňásků, jež jsem dílem získal od svého zaměstnavatele, kterému můžeme věřit, a kolegy Honzy, jemuž jakbysmet. Že jsme se rozhodli správně, potvrdili pořadatelé, když nás vzápětí vyvedli mimo hlavní vchod do vstupu pro selebrity.

Takže jsme se znenadání ocitli na jedné tribuně s populárním trenérem Bílkem a mohli jsme třeba i zajít na slovíčko s legendárním Otou Černým. Na polstrované pohodlné sedačky a přestávkový raut se Pájův sváteční kabát hodil o trochu lépe než můj kulíšek tovární značky Granko. Maruška s Vaškem na tom nebyli tak tragicky, i jejich šatstvo však mělo spíš odrážet zimu než reprezentovat.

Bílek je schovaný za chlapem, co si
zrovna drží bradu.

Raut byl velice vydařený, degustace jelítek, jitrnic, vepřových kolen i lecjakých studených pochoutek byla docela příjemným zpestřením jinak nepříliš záživného utkání. Prvních deset minut druhého poločasu jsme kvůli občerstvení a pivu dokonce poněkud prošvihli.

A tak se v sedmém odstavci poprvé dostaneme k fotbalu. Hráči chvílemi působili dojmem, že o zimní přestávce studovali, psali diplomové práce, stavěli rodinná sídla, cestovali, ale na fotbal nevzdechli. Nepřihráli si, nic nevymysleli, tak se akorát nemotorně kosili a necitlivý sudí Jech rozdával karty skoro stejně blbě jako Vlasta při whistovi. Ale tu červenou pro nějakého retardovaného kopáče, který jak idiot sejmul mladého Krejčího, viděl správně.

Za námi seděli nějací dva odborníci, malátnému Kweukemu "humorně" přezdívali Kvá kvá. "Leť, kamerunský orle, nebo spíše kamerunský lve!" ozývalo se za našimi zády s nesmírnou kadencí.

Až na ty kecy byla ale naše místa výborná, veškeré dění jsme měli jako na dlani. Jenže se nic nedělo. K nejvýraznějším momentům patřil nález kreditní karty nějakého pana Huga, který byl oznámen i na velkoplošné obrazovce. A pak legrace při závěrečném platonickém náporu Slovácka, kdy jeho stoper jaksi zapomněl, že se gólman vydal pryč ze své branky a naslepo nezadržitelně hlavičkoval mezi vlastní tyče.

Ovšem i tahle situace prostě nemohla skončit gólem. Fotbalový bůh totiž poznal, že jsme za lístky nezaplatili, a že si tedy nezasloužíme vidět vůbec nic. Tak jsme šli domů, plni spíš jitrnic než zážitků, ale až se kluci trochu sehrají, osahají si pažit a GSM si je srovná, přijdeme zase a bude to určitě mnohem lepší.

text Řízek, mobilní fotky Maruška