Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.
Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá.
Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl).
Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.
K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili jej různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela.
Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál.
Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu.
To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku.
Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější.
Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě raději nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil.
Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel.
Ostatně, je rozdíl mezi tím, být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné.
text Řízek, foto Věrka
Žádné komentáře:
Okomentovat