MODRÁ TUBA S POKLADEM

Bc. po pěti letech
text Řízek, fotky z rodinného archivu a od táty Luboše
 
Nestihnout vlastní promoci by bylo vážně trapné. Byť šlo jen o udílení nejnižšího akademického titulu, který už dnes má kterýkoli uchazeč o práci vykladače železničních vagónů. Trapasu jsme sice byli celkem blízko, nakonec nám ty modré tuby přece jen předali.

Kýžený čas začátku nácviku obřadu se přiblížil rychleji, než si Maruška namalovala okolo očí černé kruhy a než jsem se pomocí instruktážního videa na youtube konečně naučil, jak si uvázat windsorský uzel na mou růžovou kravatu. Když jsme se konečně vypravili, princezna si po několika desítkách metrů uvědomila, že jsou jí její nové střevíčky příliš volné. A tak ošklivý trpaslík musel doběhnout pro vyzkoušenější obuv.

A ty tramvaje! Dvaadvacítky výsměšně jezdily jen v tom opačném směru, než jsme tak nutně potřebovali. A trochu nám tekly nervy.

Nedlouho poté, co jsme do Profesního domu na Malostranském náměstí konečně dojeli, nám vrátili indexy, zorganizovali nás do jakéhosi čtyřstupu (kvůli abecední nepřízni osudu jsem jej tradičně uzavíral), zahrála hudba a mohli jsme vyrazit k otitulování. Hrdí příbuzní cvakali foťáky a dojatě mávali, možná i nějaká ta slzička ukápla.

Marušce zkomolili příjmení, ale tituly nám daly správné. Dozvěděli jsme se, co je to vlastně rituál a jakým rituálem je promoce.V dalším projevu zaznělo něco latinsky, no a korunu všemu nasadila dosud nepříliš známá spolužačka, která excelovala přečtením servilní slohové práce na téma „jak jsme celé tři roky pilně četli McQuaila (nepochopitelně vyslovovaného jako ‚Mek Kvajl‘) a co nám všechno pro život dal.“ Přiznám se, že jsem z knih tohoto gurua nepřečetl nic, tudíž jsem o mnoho přišel. A že jsem si od projevu, který měl tak nějak shrnout mé první dokončené studium, sliboval o kapku víc. Co o kapku! O moře!

Ale abych jen nekritizoval. Zbytek byl bezvadný, vše proběhlo rychle a do značné míry slavnostně, všem to moc slušelo. A než nás ulovily rodiny ke společnému slavení…