text Řízek, fotka Jirka
Nic netrvá věčně, říká se většinou tehdy, když se něco křehkého rozbije a pokazí, a trošku afektovaně se u toho mává rukou, jako když se odhání vosa. Nic že se neděje a že to jednou muselo stejně přijít. Tak jsme odmávali jednu dlouhou vítěznou fotbalovou sérii, byť k jejímu prodloužení chyběla zdánlivě maličkost – dát nějaký, třeba ušmudlaný, náhodný, nezasloužený a nehezký gól.
Místo předzápasové přípravy jsem tentorkát fungoval jako saniťák nemocných zvířátek, proto jsem ke strašnickému pískovišti Junioru přijel bez majáčku a jen s nepatrným zpožděním - které se samozřejmě stalo terčem kritiky a nejapných narážek mých spoluhráčů. Ale! Měli bývali raději využít chvíle čekání k usilovnému nácviku ofenzívy, přihrávek a zakončování. Protože jsme celé utkání předváděli jen variace na bezzubost.
A víte, čím to taky bylo? Chyběli nám střelci. Nejlepší kanonýr Jirka se belhal s čerstvě operovanou nohou za postranní čárou s fotoaparátem - a spolu s Eliškou a Maruškou tvořil letos nejpočetnější publikum. Střelec z půlky hřiště Matyáš má patrně svou tradiční škvárovou a pískovou přestávku, nejspíš se zase objeví až tehdy, budeme-li hrát na něčem méně prašném. Nebo v mezidobí vydělává na to, aby mi splatil dlužné poplatky za několik let zpátky. Ať tak či onak, chyběl stejně jako Péťa, který v neděli dal bohužel přednost sebevzdělávání.
V útoku tedy nastoupil Zdeno, dosud proslulý především svými defenzivními schopnostmi, a Vlasta, který si slušnou formu, rychlost a umění zpracování zřejmě zapomněl na Hagiboru - což je dobře, protože příští kolo hrajeme právě tam. Všichni víte, že Vašek je můj nejvíc nejlepší kamarád, a že tedy jsem zaujatý, ale z té vší útočné bídy trčel jako kosodřevina z nízké skalní vegetace. I tak ani on pořádně nevystřelil. K tomu se občas probil do slušné příležitosti Rádoš, jenže jeho střelba dosáhla stejně kritické úrovně jako moje dochvilnost.
Útočná bída naštěstí bila do očí na obou stranách a občasné zaváhání stopera Pecena nikdo nepotrestal. S blížícím se koncem zápasu se proto zdálo, že zápas rozhodne jediná chyba - jenže tento předpoklad byl dočista mylný. Když se totiž konečně objevilo okno v obraně Metra a v něm zkoprnělý Vlastimil téměř nadosah branky s míčem u nohy, zamířil bez rozmyslu vedle tyče. A i jemu bylo po zásluze vynadáno.
A protože by za této konstelace nepadl gól asi ani dodnes, rozhodčí celkem správně zápas ukončil a poslal fotbalisty, aby se ve zbytku nedělního odpoledne věnovali jiným aktivitám, k nimž mají třeba větší vlohy.
Žádné komentáře:
Okomentovat