Jedlé, velmi chutné
text a fotky Řízek
Když na začátku října listy alejí podél klikatých středočeských cest náhle začnou měnit barvy z nudné zelené do většího barevného odvazu a exprese, když se děti zvedají od počítače, aby pouštěly draky a opékaly v popelu z ohníčků brambory, je nejvyšší čas jít na houby.
Babky v lese mezi Janovickou Lhotou a Sudějovem – tyhle obce skutečně existují, byť jejich názvy připomínají fiktivní vesnické týmy ze seriálu Okresní přebor – jsou seschlé, potkáváme je bezmála za každým stromem. Vylézají z opečovávaných škodovek a s nožíkem na dně vozíku neúnavně brázdí cestičky vyšlapané v jehličí nejspíše spárkatou zvěří nebo za vlahých letních nocí vášnivými vesnickými milenci, což se vlastně nevylučuje.
Houbařská kuchařka nás ponoukala k větší odvaze, když i o na první pohled smrtelně jedovatých prašivkách zákeřně tvrdila „jedlé, velmi chutné. Za syrova připomíná chutí klobásu, po tepelné úpravě srnčí hřbet.“ Přesto jsme se drželi klasiky s hnědou hlavičkou. Ohýbali jsme se pro ty lépe vypadající babky, na nenápadných místech se daly nalézt pěkné hříbky – a pozor, i pár praváků tam bylo.
A fotili jsme červené muchomůrky okousané slimáky, jež poté nejspíše zažívali halucinogenní stavy. Poslouchali jsme zvuky lesa, děti si nechaly nasazená sluchátka – představa houbaření pro ně z nějakých důvodů byla nepříliš atraktivní a bezmála neskousnutelná. Za hodinu jsme měli plné košíky, děti se mohly vrátit k počítači.
Protože změna je život, poprvé v životě jsem vytvořil smaženici, a skromně bych řekl, že luxusní. A poprvé v životě jsem ji jedl. Ze zbytku hřibů, které jsme nasušili na obálce našeho oblíbeného časopisu, Maruška uvařila ještě luxusnější bramboračku. A všem bylo dobře, nejvíc těm slimákům.
Žádné komentáře:
Okomentovat