POLŠTÁŘ

Až obuju si ráno červené papírové 200 gramů vážící boty, dojde mi, že mi došly výmluvy, že už není čas se jakkoli šetřit nebo spekulovat. Kromě obuvi s karbonovým plátem mně i dalším maratoncům hrála do karet i předpověď, neboť slibovala dvanáct stupňů a pod mrakem, nadto jsem se cítil v rámci možností zdráv - a navrch jsem se až nečekaně dobře vyspal. 

Kdy jindy to zkusit na tři hodiny? Až mi bude ještě víc? Až se mi rozpadne i druhá pata? Nebo až holky přestane bavit volat na mě "do toho, do toho"? 

Takže si ani moc nezoufám, že to nevyšlo. A ani si příliš nenadávám, že ze scénářů, které se daly vymyslet, jsem suverénně sáhl po tom nejhorším možném, tedy po tom nejtroufalejším.

A tak jsem nenápadně prolezl do koridoru B, ačkoli mi pořadatelé, jak se o zhruba tři hodiny a deset minut později dozvíme, zcela správně přidělili céčko, a pustil jsem se ve skupině podobných aspirantů za jednorázovým kamarádem Martinem do pražských ulic v odvážném tempu zhruba 4:12 na kilometr.

Lze v tom vidět i logiku: téměř vždy člověk ve druhé půlce zpomalí, takže si tímhle způsobem krásně vytvoříme polštář.

A ono to šlo zprvu dobře, Martina jsem měl na dohled a pod zataženou oblohou mi připadalo, že spíš klušu než reálně závodím. Prvních pár kilometrů mi vadil akorát závodník číslo 816, který zvolil stejné tempo, jenže si k tomu hodlal nahlas pouštět úplně debilní hudbu. Jinak vše plynulo.

Pak vykouklo sluníčko, které tu vůbec nemělo být, navíc začalo foukat. V tomhle jsou běžci strašné primadony, horší než fotbalisti, nejinak já (vzal jsem si z obou subkultur to horší). Ahoj, já jsem Otravný nárazový protivítr, pozdravil mě na Rohanském nábřeží můj další společník. Idiot hudby byl pořád s námi, Martin se pomalu vzdaloval (v cíli 3:07), ostatní kamarádi z SK Babice byli buď výrazně rychlejší, nebo kousek za mnou. Na obrátce v Nuslích jsme si plácli s Pavlem, vypadal svěží a doběhne si za chvilku pro senzační osobák. 

Největší tajemství bylo, jestli tam budou. V Podolí na mě čekaly a podávaly mi gel! A to se Hedě určitě strašně nechtělo, protože jí na těch závodech vadí hluk a davy a vlastně ve svých čtyřech letech moc nechápe, co na tom ti lidé vidí. Já jsem v tu chvíli ale viděl hlavně ji a Marušku a cítil jsem, že mě to letmé dvojsetkání nabije do další poloviny.

Akorát že ve skutečnosti se mi to začalo hroutit pod nohama už na otočce u budoucího Dvoreckého nebo jakého vlastně mostu. Opět se běželo proti větru a tady jsem poprvé zvolnil, protože jsem cítil, že začínám okorávat. Na smíchovský břeh a na nenáviděnou Strakonickou jsem už mířil smířen s tím, že v poledne na Staromáku rozhodně nebudu. Ale pořád jsem měl odhodlání doběhnout to tak nějak bez ostudy. Neshořet úplně, jen postupně vyhasínat. 

A někde u holešovické tržnice mi došlo, že mi došlo. Tempo se samovolně změnilo ze závodního na takový malátný klus a těch posledních pár kilometrů nemá smysl moc popisovat, žádný velký pohyb tam ostatně k vidění nebyl. Nejdelší mi pak připadal úsek mezi cílem a Karolinem, kde jsme měli zázemí. Pak jsem měl křeče, válel se pod stolem, pil ocet a nechal se zachraňovat kamarády, což by se asi taky nemělo stávat moc často, ale už o tom nebudeme mluvit. 

Každopádně jsem tam byl a Heda konstatovala, že "nejdůležitější je, že jsi to doběhl, tati," přestože oba víme, že nejdůležitější je teď nalepovat náplasti s Tlapkovou patrolou poraněným plyšákům a plánovat přespávačky s kamarádkou Eliškou. 

O něco méně důležité je, že když si odmyslíme ustřelený rok 2019, byl to i přes zmatlaný konec můj nejrychlejší maraton v životě, první po dvou operacích paty. Chleba samozřejmě levnější nebude.

A ještě o něco méně podstatné je, že ten běžící reproduktor dopadl ještě hůř než já.

text Řízek, foto Honza