Nebo první cesty na zápasy. Na Pražačku a pak umounění od škváry jak nějací podměreční horníci metrem zpátky domů. Na Císařské louce se hrálo, i když na hřišti plavala kachna. Nebo možná kačer. Soupeři byli nějací tramvajáci a hráli v reflexních vestách.
Jsou v tom roky plácání v poslední lize, což však nikomu moc nevadilo. Jízdy zelenou škodovkou hrajícího trenéra Luboše F. Cesty z turisťáckých výletů, kdy se v transportéru dopíjely zbytky sudu z Pencovky, ve druhé minutě jsme dostali gól na 0:1 a Péťa, který byl nejblíž a netrefil kopačkou míč, volal Střídám! A pak nás taky párkrát málem zbili na povinném pískání.
Je v tom bezmocná pyramida z panáků potom, co nám umřel Piškot.
Nebyli bychom tam, nebýt Rádošových srandovních gólů placírkou nebo Vlastíkova směšného vyhrožování, že se bude prát, v zápase s naprostými debily z AC Odlehlá. Posunuly nás tam i moje góly přes celé hřiště a náš charakteristický hnusofotbal založený na výkopech. Je v tom Václavovo motivační tleskání a jeho charakteristické loučení Opatrujte se. Anebo Luboš, který nikdy nevynechal žádný zápas, a teď nevynechává svoje holky.
A co teprve první postup do sedmičky na sněhu na Jižním Městě. Potřebovali jsme vyhrát, vedli jsme už 4:0, ale pak Matyáš ztratil balon, soupeři snížili a šíleně jsme ho zjebali.
Jsou v tom stovky prosebných esemesek, které ode mě dostávali překvapení známí a kamarádi, když nás bylo málo. Spoustu z nich jsem ještě posílal z tátova mobilu - ano, i on pak za nás hrál. Za nic na světě jsem nechtěl dopustit kontumaci. Nejblíž jsme jí byli loni na podzim: ve čtyřech jsme prohráli 0:12 (chytal jsem).
Loni na podzim jsme ostatně hráli strašně a s 65 obdrženými góly zázračně nesestoupili zpátky do bahna osmé ligy. Jindy (už dávno) to nevyšlo: od sestupu nás tehdy nezachránil ani kontroverzní taktický manévr tehdejšího kapitána Honzy, který za beznadějného stavu nechal zkontrolovat registračky soupeřů. A jindy jsme zase prohráli 1:16 (i tehdy jsem chytal).
Nebyli bychom tam, kdyby mě můj vlastní spoluhráč blbě nezranil na turnaji novinářů. Zkřivený prst mě vyhnal z branky mezi lidi, díky čemuž jsme našli Milana, nového a lepšího brankáře a fajn člověka.
Fajn lidí se v posledních letech objevilo hodně: kapitán Filip nejen skvěle hraje, ale i píše reporty ze zápasů, další borci přišli převážně z okruhu FC Prosex, který hraje velký fotbal. Zvedl nás hlavně rozdílový Mário: dává spoustu gólů i přihrávek a co je nejdivnější, neřve na mě.
Nebyli bychom tam bez našich manželek a partnerek, ale pokud by toho bylo ještě víc, byli bychom bez našich manželek a partnerek.
Letos na jaře se stalo něco divného: pětkrát za sebou jsme vyhráli. A v předposledním kole by nám stačila remíza k historickému postupu do šesté ligy. Ve 38. minutě dal Mário na 1:0, soupeři o patnáct sekund později vyrovnali. "Dvacet minut do postupu," šeptal nervózní Kasper na střídačce, zatímco se na obou stranách pálily velké šance.
A když se konečně ozval závěrečný hvizd, těch 23 let mi běželo hlavou a smálo se mi, ale tak nějak vlídně, jako že to stálo za to.
text Řízek, foto někdo na hřišti
.jpg)
