text a mobilní fotka Řízek
Žádná vteřina nesměla přijít nazmar! Neděle byla našlapaná k prasknutí; kdybych měl tiskovou mluvčí, její minutovník by byl hustě popsán v několika vrstvách a žadatelé o interview se mnou by museli být nemilosrdně odpálkováni. To bylo tak, jeli jsme s Jankem do Jizerek sjíždět na horském kole prudký svah a za pár minut nám jela první lanovka.
„Co mám mít s sebou? Asi akorát kraťasy a nějakou bundu, ne?“ Byl jsem totálně netknutým elévem a neználkem a doufal jsem, že mi všechno půjčí pod lanem. Janek mě vyvedl z omylu. Mám si prý sehnat veškeré možné chrániče. Jenže vteřiny a hodiny do startu utekly příliš rychle, a tak jsem vyrážel vyzbrojen pouze chráničem páteře a stajlovými šusťáky. A dost jsem se bál.
Možná se bál i můj nedělní spolujezdec. Coby šofér jsem totiž dokazoval, že dopravní předpisy jsou někdy celkem ohebnou entitou a díky kvalitní GPS navigaci lze jet do Rokytnice i přes křivolaké dřevěné mosty přes propasti a strže jak vystřižené z Pána prstenů či Avatara, jen ne tak modré.
I proto jsme oproti původnímu plánu přijeli nakonec téměř o hodinu později – to, že jsme chtěli být první na lanovce, nebyla jen čecháčkovská chamtivost. Museli jsme se totiž už brzy odpoledne vrátit, čekala mě v Praze hanspaulka. Paní z půjčovny nám předala zamluvená celoodpružená sjezdová kola, helmy – a když mě viděla, dokonce někde vylovila i chrániče svého muže, za což jsem jí byl velmi vděčný. Narval jsem všechno pod šusťáky a vypadal jsem jako secondhandový Robocop. A už nás to vezlo vzhůru.
Sjezdová trať vede přímo pod lanovkou. Začíná se takovým legračním korýtkem na travnatém svahu, zatáčky, sem tam skoky. Pokračovalo se skrz lesík, překonala se vysoká dřevěná lavice, pár dalších skoků a ve zběsilém tempu padala cesta do nejprudšího krpálu na trati. Veliké balvany a kořeny absorbovaly mohutné pneumatiky a odpružení kola; přesto mi nebylo jak v bavlnce. Vlál jsem na tom dost nepřesvědčivě, proto jsem i celkem uvítal spodní stanici lanovky a patnáctiminutové čekání na další jízdu.
(Takhle nějak jsme jezdili, jen o trochu líp a rychleji...)
Každou půlhodinu adrenalinových krotitelů kol přibývalo. My jsme si zase byli čím dál jistější – rampy, které jsme dříve s respektem objížděli, jsme využívali k nesmělým skokům. Až jsem při třetí jízdě zahlédl, jak při jednom takovém pokusu Jankovo kolo svého dočasného majitele jaksi zalehlo. Borec musel následkem toho vyhledat vlekařské ošetření, zatímco já jsem si vychutnal sólo čtvrtou jízdu, při které jsem nad překážkami létal jako kolibřík, albatros a další ptactvo, nemoha se dočkat další a další cesty pomalu nahoru a velmi rychle dolů.
Jenže vlekaři coby lékaři veškeré další plány zkomplikovali. Janek s tržnou ranou na ruce nejenže potřeboval šití, navíc jim prý i na chvíli omdlel. Takže do nemocnice. Jenže minuty a vteřiny byly proti nám, a tak začalo další ohýbání předpisů a rychlý přesun zpět do Prahy. Ve Strašnicích jsme slavně vyhráli, jak víte. A Janek v nedaleké Vinohradské nemocnici vyhrál pár stehů a čtrnáct dní v klidu. Pěkný výlet to byl.
