ZA MORAVSKÝM BOHATSTVÍM

Epopej, Dukovany a jiné poklesky
text Anna Baumová, fotky Řízek a další

„Hele tak nakonec jedou uplne jiny lidi: anca, hanka, vaclav, jeho kamarad ridic, lukyho kamarad z gymplu a vanessa z tydnu,“ stojí v smsce od Marušky, která přichází pozdě v předvečer vejletu.

Koho z nás asi Maruška v autě upřednostní, a kdo si naopak vylosuje černého Petra? Tak zní otázka, která mi šrotuje hlavou cestou ke Smícháči. Tam už je ale jasno. „Anča, Hanka a Vanessa jedou s Václavem a Kajetánem,“ prohlásí generál jménem Mariana Pítrová, uchichtne se a ujede spolu s Aničkou, Lukym a jeho spolužákem.

„Néééééé,“ křičí ty, co znají Václava. Vanessa smířlivě mlčí. Náš osud je zpečetěn. Auto se známými dušemi mizí v dáli a nám ostatním, co nasedáme do auta Kajetánova třicetiletého bratra, nezbývá než seznámit se. Václav zná jen mě a Hanku. Já jen Václava a Hanku. Hanka jen Václava a mě. Kajetán jen Václava. A Vanessa nikoho. V normální konstelaci lidí by vás asi před více jak dvouhodinovou cestou napadlo jediné: Teď je zaděláno na pěknou nudu! Nikoliv však v našem autě! Těžko říct, zda nás sbližuje ručička tachometru oscilující někde mezi hodnotami 170 a 180, nebo něco jiného, každopádně do Moravského Krumlova už vjíždíme jako nerozlučná posádka.

A je čas na oběd. Vanessa tahá Lukyho za rukáv: „Prosím, pojďme do Černé Hory, já nikam jinam nechci, prosím, tam to bude dobrý, pojďme!“ Jasně, Vanessa je zkušená žena a určitě ví, co je dobrý, a tak se jde. Tentokrát se ale šeredně splete. Když se k nám dokolíbá číšník se slovy:“ Škyt, ergh, škyt, takže co to bude?“, je ještě čas prchnout. To jsme ovšem neučinili. Ti chytřejší z nás, kteří tuší zradu, vybírají z menu nikoliv podle obvyklého myšlenkového pochodu: „na co mám chuť“, nýbrž podle „co by tu tak mohli nejmíň zkazit“. Takže objednáváme smažák pro většinu z nás. Odvážnému štěstí přeje, tentokrát však Lukymu, Vanesse ani Hance, kteří okusí místní „jakoby steak“, nepřeje. Uaaaargh!!!

Po „jakoby kafíčku“ se konečně dobíráme k cíli našeho výletu: Slovanské epopeji. Prohlídka je ve dvě, takže veselá devítičlenná skupinka má ještě čas prozkoumat vrcholek Moravského Krumlova, záhadnou kapli. Ta je po důkladném ohledání identifikována jako kaple svatého Floriána. Poté, co jeden člen výpravy vyšlápne psí lejno (Vanesso, vidíš, diskrétně mlčím o tom, kdo!), opouštíme vyhlídku a vracíme se zpět na Epopej.

A začíná prohlídka snů s průvodkyní snů. “Prosím všechny – nádech – aby stáli od obrazu vždy alespoň jeden metr – nádech – a malé děti si drželi u sebe – nádech – aby nám tu nepobíhaly a podobně,“ káže přísná mladá průvodkyně. „Alfons Mucha: Slovanská Epopej,“ zhluboka se nadechne. „Jiří z Poděbrad,“ recituje nadpis. „Bla bla bla, čárka, tečka, bla bla bla,“ slabikuje slečna, která by se se svojí přednáškou na téma Epopej jistě umístila vysoko v dětské recitační soutěži Pražské vajíčko. My v té chvíli vyměňujeme mezi sebou nechápavé a lehce ironické pohledy. Ano, Vanesso: WTF a OMG! Následně jsou hoši důrazně pokáráni, že „ruší výklad“. Proto do návštěvnické knihy nesmazatelným modrým inkoustem vpisujeme: „Převézt do Prahy. Děkujeme!“

Necelých 14 kilometrů nás pak dělí od Dukovan, a tak nic nemůže zabránit zvídavým Pražákům, aby prozkoumali taje moravské jaderné elektrárny. Luky (nebo některý z jeho navigátorů) nás odveze k tajemné budově v levé části areálu. „Luky, my ti do toho jako nechceme kecat, ale tohle nevypadá na oficiální vstupní bránu,“ shodujeme se. Po důkladnějším prozkoumání objektu usuzujeme, že musíme jinam a jedeme už do pravé vstupní brány s informačním centrem. Tam se nás ujímá veselá padesátnice a vysvětluje, že „Dukovany mají čtyři bloky VVER 440, typ V 213, každý o výkonu 440 MW. Každý rok dodávají do sítě kolem 13 TWh elektrické energie, což představuje asi 20 % z celkové spotřeby elektřiny v České republice.“ Mluví velmi rychle a nevím, jak ostatní, ale já naprosto netuším o čem. Pak nám spiklenecky ukáže i simulátor jaderného reaktoru, (který by taky mohl dobře simulovat disko plac, pozn. autorky.)

U modelu celého areálu položí naše skupinka dobře míněnou otázku: „A k čemu slouží tahle budova, u které jsme původně parkovali a celou si ji prošátrali?“ „To je uložiště nejnebezpečnějšího jaderného odpadu, dováží ho sem i z Temelína,“ odpoví veselá paní jaderná fyzička. Skutečně? No ne! Aha, tak my už radši pojedeme domů…

ANKETA: Co by se mělo udělat s Epopejí?

Venál /24 let, historkář/: Okamžitě převézt do Prahy.
Kajetán /24 let, řidič/: Měla by se střelit Japoncům.
Mariana /22 let, studentka/: Je to monumentální dílo a zaslouží si monumentální prostor. Ten by se v Praze nejdřív měl postavit. Potom převézt.
Řízek /25 let, podpantoflák/: I když to bude maloměsto bolet - hotel Epopej a možná i pneuservis se bude muset přejmenovat -, raději bych to viděl v Praze. Anebo ať obrazy zůstanou klidně na Moravě. Hlavně v něčem méně nahňáceném, co nemá díry ve stropě.
Milhauz /24 let, polodůchodce/: Dát ji jako billboardy po Praze... nebo aspoň dát králíkům.
Anna /22 let, studentka/novinářka/: Přemístila bych ji do adekvátních prostor, které by byly hodny epesního díla takové význačné osobnosti, jakou byl Alfons Mucha. Jestli ty prostory budou v Praze, nebo v Moravském Krumlově, anebo kdekoliv jinde v ČR, je fuk.
Hanka /22 let, studentka/: Epopej bych nechala v Krumlově, pokud by to tam opravili a dali tomu větší prostor. Jinak převézt.

Chceš se zapojit do ankety? Napiš svůj názor do diskuse pod článkem!