Můj maratonský výlet má společného jmenovatele: byl jsem během své krátké cesty za bolavými zážitky několikrát ve špatný čas na špatném místě. Respektive to špatné místo dominovalo, čert vem čas.
Skvěle jsem si třeba koupil místenku tak, že jsem pět hodin seděl proti směru jízdy na jediném sedadle bez zásuvky a především bez žaluzie proti sluníčku, které mě docela solidně opékalo. Nicméně zas je to vlastně příprava na závod. Sice slibují, že bude pod mrakem, ale já je znám.
Co se mi nepovedlo ještě víc, byl hotel. Na Bookingu měl sice slušné hodnocení a strategickou polohu u hlavní silnice, z níž se bude zítra startovat, jen asi o kilometr blíže centru, akorát mi nikdo neřekl, že budu bydlet ve špeluňce v přízemí s oknem přímo na onu dálnici, křížící se zde s jinou bezmála dálnicí. Zároveň podél ní vedl celkem využívaný chodník, jak se později ukázalo, od hospody nebo nejspíš plejády hospod.
Předposlední špatné místo bylo ve startovním poli. Číslo 3990 mě kupodivu poslalo do prvního koridoru mezi běžce aspirující na čas třeba i pod tři hodiny. Tam jsem se, přiznejme si to, minimálně pro tentokrát octl neprávem.
A to počasí: být v Praze, v klidu si spokojeně moknu. Takhle mě a mně podobné čeká razantní probuzení z váhavého jara v podobě dvaceti stupňů a sluníčka. Houby pod mrakem. Spálím si hlavu, ale to není to nejhorší.
Nejhorší je před závodem nespat. Moje premisa, že dálnici přece zavřou, když tam hned ráno startuje maraton pro bambilion lidí a musejí jim tam přivézt kamiony, do kterých si závodníci dávají věci, nebyla správná, respektive ano, zavřeli ji, ale asi v šest. Přesto jsem předpisově usnul, možná dříve, než doma Maruška uspala nezmara Hedu.
No jo, ale mně se zdál sen. Mám za chvíli startovat na maratonu, jenže to nestíhám, protože se k místu startu brodím kalnou vodou, mám ji až po ramena. Bude to těsné, třeba na mě počkají, říkám si v tom snu, ale odpovídám si v snu, že se přece nemůže na nikoho čekat, vždyť je to velký závod.
Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem se v jednu probudil asi v důsledku nočního troubení tiráku nebo nějakého veselého návratu z restaurace. Měl jsem sucho v krku, tak jsem se napil a chtěl pokračovat v napínavém snění, jenže ono to nešlo.
Sem tam za tenkým sklem projelo auto, sem tam prošel ožrala, ale gros se odehrávalo v mé, zatím ještě nespálené hlavě. Byl jsem na špatném místě v ní.
Nešla vypnout. Malovala varianty průběhu závodu, ale zdaleka nejen to, promyslel jsem celou řadu pracovních i rodinných věcí, aniž bych chtěl, zbytek byl jen nějaký sled obrazů a asociací, který nedával smysl a měl jediný cíl: abych nespal, a šest set sedmdesátkrát jsem se při tom otočil z levého boku na pravý a zpět.
Jsem nervák, vím to o sobě a asi se to s věkem nelepší, před dlouhým závodem jako i před čímkoli, co ostře vybočuje z komfortní zóny, si rád (?) přehrávám, jaké to bude, nejlépe ve všech možných i nemožných variantách, ale tohle bylo i na mě extrémní. Do toho ššš! osobák - vrrrrum! motorka - něco veselého v němčině s vágní artikulací a pořád dokola.
Někdy po druhé hodině mi došla trpělivost a na recepci jsem žádal o jiný pokoj anebo aspoň o špunty do uší. Pán se zatvářil účastně, ale je plno, výměna leda zítra (tak dík). Špunty nemají.
Vrátil jsem se zpátky a dál neúspěšně bojoval na trati spánku. Nevyvíjelo se to dobře. Vlastně se to nevyvinulo nijak. Do tohoto hotelu a do této hlavy prosím už příště ne.
Ze setrvačnosti jsem nastavil budík, který jsem zas ráno v šest bez využití vypnul. Nevím ani, jak dopadl ten sen, jestli jsem se včas přebrodil, protože jsem už neusnul. V přestrojení za zombii jsem se dovlekl na celkem odpornou, ale potřebnou snídani. Mohl jsem působit dojmem, že jsem právě doběhl maraton.
Možná by bylo rozumnější kapitulovat a jít místo závodu třeba na nějakou výstavu.
Na druhou stranu, odkdy dělám rozumné věci? A navíc by ty všechny varianty závodu, které jsem tak pracně v noci vymyslel, přišly vniveč.
----
Na startu se rojili odpočatí lidé, soustředění na svůj výkon, na který poctivě trénovali. Sluníčko už krásně svítilo a tak nějak tuším, že ho ve druhé půlce závodu budu nenávidět. Ostatně spolu strávíme víc času, než bychom oba chtěli.
Ale čert vem čas, jsem v cíli.
text Řízek, foto pán a Ř.
