Ale pak mi to tam připadalo celkově hnusné a dal jsem si místo toho u Libanonců musaku. A pak v Tchibu dortík, tři koblížky a kapučíno. Na žal.
Pražský půlmaraton měl být takovým testem mé formy a konzistence před dvojnásobnou vzdáleností. Maraton běžím ve Vídni už za tři týdny, a třebaže si na osobní rekord a na čas ke třem hodinám nevěřím, aspoň bych to zas jednou rád nějak důstojně dokončil, ne jako loni v Praze.
A věděl jsem, proč se mi nechtělo: ukáže se naplno, že moje forma není valná. Bylo mi předem celkem jasné, že pak budu zklamaný sedět nad plastovým tácem v obchodním centru a přemítat, kde všude se stala chyba.
V počasí to nebylo, protože prakticky všem ostatním kolegům z týmu přivál silný jihozápadní vítr osobní rekordy. Asi to bylo spíš v nohách.
Pustili jsme se do toho. Na startu jsem našel Davida, který slezl z gauče a s nímž mě pojí společný nejrychlejší privátní půlmaraton – dva dny po Hedině narození (do porodnice jsem pro holky přijel pozdě, zato v euforii) jsme spolu bez nějakého velkého trápení běželi podél Vltavy za 1:27. Proč by to nemohlo jít dnes stejně, ba i rychleji?
První třetina byla vlastně celkem fajn. Když pomineme to, že trať je prakticky stejná jako ta maratonská minus všechna hezká místa a že ta elektrizující atmosféra byla fakt jen ve fantaziích moderátora, nějak to utíkalo. Drželi jsme se docela blízko našeho rekordního pokusu a ani to moc nebolelo.
David má tu zvláštní vlastnost, že když běží, rukama plave. A pak, že ve třetině půlmaratonu musí jít čůrat - zrovna to se mu stalo minule! Krátce poté, co na Strakonické odběhl, mi začal odplouvat i osobní rekord.
Tady se přece mělo začít zrychlovat, protože vítr měl pomáhat, měl jsem se stát lidskou plachetnicí, ale ono ne. Nepomohl ani gel, který jsem před startem vysomroval od kolegy Honzy B. (1:18), ani rozklus a rovinky s Luckou (1:24) a Tádou (1:15), prostě se to (já) začalo nějak sypat. Dohnal mě nejdřív David, protože nasadil kraul a spěchá zpátky na svůj gauč, a pak kousek před Libeňským mostem i vodiči na 1:30. To byla sice rána pro moje ego, na druhou stranu se s nimi běželo dobře.
Než mi tedy před Husákovým tichem utekli, jak David, tak smečka kolem vodičů. Konečně přišel ten vítr, jak před ním varovaly rosničky, a oddělil mě od ostatních spěchajících pro medaile za účast. Je pozoruhodné, jak rychle se člověk při takto pomalém pohybu dokáže propadnout (do beznaděje). Dva kilometry k poslednímu krátkému výletu na levý břeh Vltavy byly nekonečné a způsobily, že jsem se v cíli objevil až v čase 1:30:01. Když jsem konečně došel do stanu, kde jsme měli s týmem zázemí, octl jsem se mezi samými vysmátými lidmi jásajícími nad novými osobními rekordy. Já jim to samozřejmě přeju, ale...
Za tři týdny to bude každopádně jiná story. Minimálně v tom, že kolem mě nikdo jásat nebude. Respektive pokud ano, nebudu jim rozumět, neboť do Vídně jedu sám, žádná výprava krajanů se nechystá. A pak půjdu do nějakého Šmaku rakouské kuchyně a dám si na žal řízek a sachr. Místo osobáku mě pak čeká rychlík do Prahy. Haha.
text Řízek, foto Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat