Nicméně v jedné dovednosti oproti mladším a talentovanějším kolegům přece jen vynikám: pamatuju si, co pozoruhodného jsme v hanspaulce zažili, protože jsem u toho zpravidla byl.
Takže skoro před 20 lety, na konci května 2003, jsme v nejnižší lize narazili na tým Banda gayů. Dnes by to už asi jako humor neprošlo, ale tehdy byly mantinely volnější, byly-li vůbec nějaké, a tak jsme se celkem smáli, když proti nám nastoupili borci v růžových tričkách, na nichž měli fixkou dopsané jmenovky v podobě zdrobnělin - třeba Svobůdka, Nováček atd. Smát jsme se přestali, když jsme zjistili, že "gayové" dorazili jen čtyři (procenta, hahaha). Věděli jsme totiž, že přesilovku hrát neumíme a že takové zápasy plodí (mnou) nezapomenutelné ostudy.
Tehdy ale bylo všechno jinak. Po nervózním začátku jsme rychle dali pár gólů, pak sice ve druhé půlce jejich brankář a zároveň nejlepší hráč snížil na 1:4, ale poté jsme se konečně rozjeli a mužstvo, které se snad za další sezonu rozpadlo, jsme přejeli 11:1. Vůbec na tom nezáleží, ale nikdy jsme nevyhráli výrazněji (naopak rekordní prohru máme ještě krutější - 1:16). Jediný, kdo v zápase neskóroval, jsem byl pravděpodobně já coby (tehdy a dalších mnoho let) brankář. Góly tehdy dali: 4× Jiřina, 3×Piškot, 2×Rádoš, Zdeno, Václav.
Letos to byl v sedmé lize jiný příběh.
Třikrát za sebou jsme prohráli, což není úplně zdařilý vstup do jarní části soutěže. Ostatně i před zimní pauzou jsme vlastně třikrát za sebou prohráli, navzdory čemuž se nám nakonec podařilo dost podivně postoupit. Nevelkou formu našeho malofotbalového týmu podtrhuje poslední, deváté místo na Piškotově poháru.
Před čtvrtým zápasem jsme se zkrátka necítili příliš jako favorité. Hlavně potom, co jsme v minulém kole hráli i na naše poměry opravdu mimořádně strašně.
Hráli jsme s mužstvem Sváteční manšaft, které nepochybně bylo favoritem, neboť jsme byli poslední. Brzy jsme se ujali vedení - sledoval jsem to ze střídačky, byl to prudký a přesný aut, na který si naběhl náš celkem nový obránce Venca. Druhou branku jsem mohl dát já, ale to by mě musel Filip z rohu trefit nějak lépe, nebo já si lépe stoupnout.
Dost často na mě Matyáš starší (který do týmu přišel jen pár let po začátku, takže si na mě dovolit může) řve, abych včas přihrával a nedrbal to. Myslel jsem na to a nezištně našel o generaci mladšího volného Fílu, synovce legendárního Péti Forejta, a vedli jsme 2:0. Když jsme do přestávky zvýšili už na 4:0, musel jsem upozornit kolegy, že i tohle, jak historie napovídá, umíme zkonit. Navíc výsledek ne zcela odpovídal průběhu: soupeři se do zakončení dostávali rozhodně častěji než jen svátečně.
Ve druhém poločase mi jich začalo být brzo líto. Zatímco jejich šance pochytal náš gólman Milan i s nasazením všech (i těch bolestivých) periferií, nám tam začalo padat tak nějak všechno. Je tedy pravda, že jsme konečně hráli dobře. Nejen symbolicky, ale i doopravdy jsem se na tom podílel i já, a to pravděpodobně nejošklivějším gólem zápasu: dorážkou zblízka kolenem na 8:0. Naopak krásně se trefil hlavou kapitán Matyáš mladší po krásném výkopu, který zase dal vzpomenout na nechvalně proslulou taktiku dlouhých míčů od brankáře, jež nám vydržela mnoho let.
Na dostřel od Bandy gayů jsme se dostali v předposlední minutě. Po gólu na 10:1 střídal zraněný brankář, na jeho místo si stoupl jeho spoluhráč. Než si stihl nandat rukavice, náš nejlepší střelec Filip hned po rozehrávce zakončil skóre na 11:1. (Aspoň jeden gól dali všichni až na Dana a na brankáře Milana).
A kdybych tam nebyl, nikdo neví, že jsme vyrovnali rekord. Takže je potřeba, abych chodil dál. Smůla, kluci (a Maruško).
text Řízek, foto kdosi
Žádné komentáře:
Okomentovat