Týmový internet nás oklamal. Podle něj nás mělo být asi tak s bídou šest. Ovšem na nádraží se nás včetně dvou fanynek, které ale s námi nejely, a psa (taktéž) objevilo přibližně dvakrát tolik, včetně třeba nedávno operovaného Káji nebo fotografa Franty, který po čase sestoupil odněkud z hor... A tak musel Vlasta pro auto.
Po asi půl roce se dostavil Radim a začal všem rozdávat lízátka z bezedného hnusného žebradla, o němž byl přesvědčen, že určitě patří mně - svého času jsem u něj bydlel a zřejmě tam zůstalo ještě pár mých pokladů, tento mezi ně však nepatřil. Proč by taky měl? Jsem úchyl, který vábí děvčátka na sladkosti ve velkém? Nejsem! Zřejmě několik let stará lízátka ale rozhodně neurazila a určitě byla tím správným dopingem.Na Děkanku jsme s Frantou dojeli první z týmu, ale všichni ostatní aktéři už tam byli a ptali se po nás. Nakonec jsme se na hřiště dostali všichni téměř včas, aby nás soupeř ze samotného dna tabulky - MIFA Fighters FO - začal okamžitě mlít. Kromě kombinačně dobře disponovaných borců v modrém a jejich dobré souhry nás trápil také strašný smrad z mých tepláků, který způsobil pan kocour - zcela zákeřně se mi s prominutím vymočil do brankářských věcí. Do příště to odstraníme, slibuji.
Jak jsme hráli my? Určitě lépe než minule, nebyl na nás tak zoufalý pohled - on to ale asi zvedl i soupeř, který chvílemi hrál i fotbal. Hrozili jsme zejména po standardkách všeho druhu, pěkných kombinací jsme moc nevytvořili, nebylo kudy a asi na to ani nebyla kapacita. Zato po rozích, autech a výkopech jsme mívali jakési náznaky šancí. A po jednom takovém autu se dostal k míči jediný náš hráč, který nemá dres, tedy Luboš. Pak se balon nějak poodrážel za čáru, sám nevím. A trochu nezaslouženě jsme se nedlouho po začátku ujali vedení. Soupeři si uměli přihrát a uvolnit se, ale po většinu zápasu končili na Štěpánovi, na mně anebo ostrými ranami mířili těsně vedle. Bylo to pro ně určitě frustrující. S přibývajícím časem bylo čím dál jasnější, že nám jediná branka k vítězství stačit nebude. Jenže víc šancí jsme vlastně neměli. Jen Rádoš párkrát nebezpečně hlavičkoval, ale většinou mu nějaké ty centimetry přebývaly, jak už to tak bývá. Hlavou se jednou málem prosadil i Radim.
"Voni sice jako stříleli, ale furt jen do obránců," mudroval po zápase Vlasta, ale mělo to asi takovou vypovídací hodnotu, jako jeho pozápasová hodnocení obvykle mívají - Vlastíka si jako experta nikdy nikam nezvěte. Zachytal jsem si totiž já i tyčky. Ty nebezpečné střely jsme nicméně s obranou zvládli, a tak bylo jasné, že musíme zase přijít o body nějakou haluzí. Tu vyslal pár minut před koncem jeden z útočníků soupeře už více méně ze zoufalství, ale schovala se za dva hráče, Pája ji ještě tečoval, já jsem ji zbrzdil, jenže do brány stejně prošla. Jediný zajímavý moment do konce zápasu pak přišel jen tehdy, když Vlasta na střídačce nedosáhl na míč zcela v jeho dosahu, což ostatně dělal po většinu zápasu na hrací ploše, a musel pro něj za plot.
Takže na konci byli více méně spokojení všichni. Nezasloužená výhra by chutnala asi ještě víc, nicméně vzhledem k obrazu hry ani remíza neurazí. No a soupeři, ti ačkoli měli podle všeho vyhrát, mohli mít radost aspoň z prvního ligového bodu.
text Řízek a fotky Franta
Žádné komentáře:
Okomentovat