Minulý týden jsme prohráli v hanspaulce 0:3 a byli jsme celkem rádi - proti prvnímu týmu tabulky Rokosce jsme předvedli dobrý výkon a snad poprvé naše betonářská hra měla nějaký řád a smysl. Nebýt několika nevyužitých šancí a dvou rychle inkasovaných gólů, mohlo to proti jednoznačně lepšímu soupeři být třeba i drama.
Jenže reputaci i náladu jsme si zkazili uplynulou neděli, kdy jsme nedokázali porazit jakousi Ugandskou ťavu (pro neznalé - je to slovenské krycí jméno pro velblouda), přestože všechny trumfy jsme obrazně řečeno měli v rukávu. Protože jsme ještě deset minut před koncem vedli 3:1. A nejen to - téměř celý zápas hrál soupeř oslabený o jednoho zraněného muže. To je v malém fotbale asi takové, jako kdyby Jágr a spol. hráli dvě třetiny nonstop přesilovku.
Ještě při hře 5 na 5 padly dva góly na obou stranách; za nás skóroval Luboš, který hlavičkou usměrnil můj výkop. Po chvíli odkulhal jeden z velbloudářů s výronem, takže nám spadla do klína nečekaná šance. Ale my jsme ji nechali propadnout ještě níž.
Do přestávky jsme dalekonosnou Zdenkovou ranou s několika tečemi sice ještě šli do vedení, ale z hráči soupeře už na sebe pokřikovali: "Jsou to náhoďáci, hrají úplný nic, ty musíme dát, vole." A nedalo se s nimi než souhlasit. Opravdu jsme náhoďáci, kopeme míče do nebe nebo za plot, nedáme si přihrávku a tak. To ale není nic nového.
Naše logická územní převaha narážela na totální ofenzivní chaos. Oslabený soupeř navíc uměl hrát fotbal; občas kupodivu vyrážel do odvážných brejků a obrana se pokaždé zhroutila pod tlakem oranžových nájezdníků. Jednou nás zachránila tyčka, podruhé náhodně já. Pak Štěpán na výletě deset minut před koncem pojistil ranou z dálky na 3:1 a po té úmorné podívané pod bouřkovými mračny to vypadalo na vydřený happyend.
Jenže pak se do role spalovače Červenky převtělili Rádoš s Vaškem. Prvně jmenovaný trefil snad spojnici, Václav trestuhodně minul i branku. A nedlouho poté naše nepochopitelné ofenzivní ambice potrestalo rychlé přečíslení a gól na 2:3.
Ale skutečné zlo nastalo až pět minut před koncem. Ťava opět napálila všechny obránce, útočník šel na bránu takřka neatakován. Na vápně jsme se srazili se dvěma beky, míč se pooodrážel až za čáru a potupa byla na světě. A konec.
Všichni byli skleslí a naštvaní, ale elektronické tužky a expertní schopnosti neztratili. Neschopný útok. Průchodná obrana. Školácké chyby. Rozklad. Tragédie. Strašný. Vztekle jsem zahodil rukavice, Štěpán dlouze hovořil. "Když budeme hrát takhle, klidně nás na hřišti může být najednou osm," končil proslov, když zhasly lampy. Jak říkáš, no.
text Řízek foto sxc.hu
Žádné komentáře:
Okomentovat