PANKRÁCKÉ KOLEČKO

Koupil jsem si boty. Trpělivý prodavač mě vyslechl, chápavě pokyvoval hlavou při mém zmateném definování požadavků na jejich vlastnosti a pak mírně nadzdvihl obočí, když jsem stanovil cenový strop. Na hodinky mrkl jen párkrát. O půl hodiny později jsem odcházel s krabicí, účtenkou a časopisem pro běžce. Koupil jsem boty, drahé běhací.

A hned ten večer jsem byl poprvé běhat. Stříbřité bačkůrkové newbalancky rázem přetvořily zaplivaný pankrácký asfalt na lesní měkoučký mech. (Psí hovínka byly zaječí bobky a vajgly muchomůrky. Park Družba s cca třemi stromy a dvojicí keřů byl jakoby Boubín.)

Po necelých pěti kilometrech jsem se vrátil domů, lehčí o dvacet pět kil, co ty boty stály. S blaženým úsměvem jsem se rozhodnul pokračovat.

Potkávat důchodkyně s prťavými psy, kteří směšně štěkají, a než je panička okřikne "Fifinko!" nebo "Rexíku!" nebo jenom "Nesmíš!", odvážně se pouští za klusajícím mužem. Míjet na lavičkách fetující mládež a nasávat voňavé dýmy z jejich aplikace OPL (neboli omamných a psychotropních látek).

Vídat další běžce, ty dva - mírně obézní paní, která spíš jde, a divného chlapa v šusťákách. Smát se lidem, že musí do práce - já taky, ale až za chvíli. A potom s uznáním zkontrolovat zpocený ksicht v zrcadle výtahu.

A včera, včera jsem normálně potkal menšího páva. Nikam nespěchal, a to mi bylo sympatické. A teď když o tom přemýšlím, možná to byl větší bažant. Spíš asi jo.

Ne, že bych Pankrác neměl rád. Jsou tu hezká místa, především má přítelkyně, náš byt a jistě i pár dalších. Ale na kolo to tu prostě není. Tím jen chci vysvětlit, proč jsem si jako neběžec začal hrát na něco, co nejsem.

Ono to ale vůbec není špatný. A pankrácké chodníky a drobné parky jsou asi přesně to, co redakcemi a pravidelným stravováním zlenivělý jinoch potřebuje.

Boty mám už třetí týden. Za tu dobu uběhly víc než šedesát kilometrů, tedy o šedesát víc než já za poslední roky. Zatím jsme kámoši. Snad nám to spolu vydrží.

text a screen ze sports-tracker.com Řízek