NEVYCVÁLANÉ DĚTI A IMBECILNÍ KAPITÁN

Po poměrně dlouhé době měl náš soupeř v hanspaulce vtipný a nekomplikovaný název - Notorlet Stodůlky. To je jistě chvályhodné, ale nestačí to. Tak jako jejich notoři nestačili umění našich notorů - po vyrovnaném průběhu FC Forejt zvítězil 2:1 a připsal si cenné body pro očekávané záchranářské boje.

Ve Stodůlkách místo na sebe nenavazujících litosférických desek vyrostla pěkná umělá tráva. Protože byl zároveň v televizi česko-slovenský hokej, hned jsme se bez okolků pustili do boje - dokonce jsme oželeli i tradiční a všemi oblíbený úvodní proslov kapitána, to byla velká škoda.

Právě zapadalo slunce a lodivod Václav asi vyhrál stříhání, takže jsem nejspíš poprvé za svou letitou kariéru lišácky zavelel k přesunu na opačnou polovinu hřiště, aby paprsky překážely mému protějšku.

Jenže jsem to strategicky nevychytal. Nedaleko druhé branky totiž dováděly děti notorů, byly velmi hlučné a nevycválané. Místy i škodolibé. "Pošleme mu tam další míč, jo? Chi, chi, chi," špitaly si a já jsem je slyšel. A ve vypjatém momentu míč skutečně do hřiště hodily, a to prosím dvakrát. Vztekle jsem ho zakopl za plot a myslím, že jsem dokonce zaslechl jakési popotahování nebo moldánky. Děti se pak na čísi pokyn naštěstí vzdálily.

Kromě divokých potomků měli soupeři i dost svérázné přezdívky. "Pinďoure, centruj mi to tam," volali na jednoho borce.

Nicméně teď už k samotnému průběhu: byli jsme mladší, rychlejší běhavější, ale nedali jsme si kloudnou přihrávku. Docela nám vycházely závary po výkopech, kluci párkrát pěkně hlavičkovali. Ze hry po zemi jsme si nicméně nevytvořili nic, neměli jsme šance.

Soupeř měl sice mnohem víc fanoušků (u nás to byl jen Péťa s bolístkou a foťákem), avšak na hřišti žádnou velkou převahu neměl. A protože obrana fungovala spolehlivě, žádný velký průšvih nepřicházel.

Ačkoli by pro mnoho hráčů bylo určitě příjemnější, kdyby se místo druhého poločasu mohli odebrat na gauč a k obrazovce, muselo se hrát dál. Všechno směřovalo k bezbrankové remíze, nikdo neměl moc šancí, my jsme úspěšně překopávali hřiště. Ona koneckonců plichta nebyla tak špatná.

Až pak se otevřel najednou prostor pro Rádoše a Mistr placírka řekněme technickou střelou rozjásal Péťu v ochozech. O pár minut později navíc zřejmě nejlépe střílející stoper ligy Pecen ze svého typického místa, které z taktických důvodů nebudu vyzrazovat, zvýšil už na 2:0.

Škoda, že do konce zbývala ještě čtvrthodina. O minutu později hasil metr před vápnem Kajetán asi za hranicí pravidel a opřel se o soupeře, který se teatrálně skokem plavmo zřítil do našeho pokutového území. Kapitán Notorletu se neúspěšně dožadoval penalty, a to dokonce i na Kajetánovi. Do mě třeba ten vyduněnec strčil, jiné párkrát pokopal a dalším hrozil, že je zbije nebo zabije.

Jako výsměch působila žlutá karta, kterou po několika minutách řádění výtržník dostal; červenou by asi dostal teprve, kdyby nám blázen s kapitánskou páskou ještě třeba podpálil auta, jinak nevím. Zbytek jeho týmu byl navzdory tomu úplně v pohodě. Kupodivu se situace zcela uklidnila ve chvíli, kdy domácí snížili na 1:2. Jejich útočník z dorážky trefil břevno, ale míč se zákeřně odrazil od mých zad za čáru. Nu, stane se.

Kdo by čekal, že se zatáhneme na vlastní polovině a budeme bránit výsledek tak jako všechna ostatní mužstva na světě, netrefil by se. Místo toho jsme vyráželi do odvážných útoků do odkryté obrany, což jsem teda úplně nepochopil. Ale dobře to dopadlo, sundali jsme kopačky, převlékli se za experty, vytáhli elektronické tužky a vyrazili komentovat pro naši národní hrdost přeci jen o kousek důležitější vítězství nad Slováky.
 
text Řízek, fotky Péťa