"Přinesli jsme do sedmé hanspaulské ligy kvalitu," poznamenal stoper Pecen po vysvobozujícím závěrečném hvizdu. Je s podivem, že celé utkání plné nemotornosti vydrželi zpoza branky sledovat dva diváci - strážníci. Nebo ústředí vyhodnotilo náš zápas jako rizikový. Anebo v slunečném nedělním odpoledni neměli prostě co dělat.
Začali jsme lépe. Mezi břichatými a masivními obránci prošel podobně disponovaný, ale mnohem produktivnější Pecen a zamířil přesně k tyči. Tím výčet pozitivních věcí končí.
Namísto dalších gólů totiž začal festival promarněných šancí, jak se píše ve slovníku klišé fotbalových komentátorů na druhé stránce. A nejen to. Jak naši borci, tak soupeři zároveň jako by chvílemi postrádali základní pohybové návyky, majíce zřetelné problémy s přenášením váhy, zrychlením i zpomalením či náhlou změnou směru.
Zvláště tehdy, pokud se jim pod nohy připletl balón. To platí i pro mě, když jsem ve snaze zabránit rohovému kopu přihrál útočníkovi před prázdnou bránu. "Blikanec, no," škrábal jsem se po zápase na čele v hloučku novinářů. Naštěstí soupeř byl taky šikula. Nepěknou podívanou přerušila přestávka.
Při ní soupeři zákeřně přefoukli náš balon, takže se stal hopíkem. Určitě i proto záhy vyrovnali, když jsem zaspal na čáře a útočník hlavou z metru rozvlnil síť mé svatyně (třetí a patnáctá strana). Proplesknout by kromě mě zasloužil především sudí, který asi jako jediný přehlédl do očí bijící útočný faul na Luboše. Ale to bychom asi chtěli až moc."Že ze situace tři na nula vybojujeme jen faul na brankáře, to je i na nás celkem dost," hodnotil po utkání Pecen. Mluvil o akci Václava, který gólmana nakopl a zalehl.
I jinak kapitán neměl svůj den. Vypadal přesně jako Ondřej Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa, když jej (intelektuála s odporem k fotbalu) poprvé soudruh Šperk (Vladimír Javorský) povolá na trávník.
Když Václav zakončoval, zalehl gólmana, vypálil do mraků, upadl nebo byl domněle faulován. Když hledal lépe postaveného hráč, našel jen aut nebo mraky. Když rozjížděl akci, namazal soupeři přímo do brejku.
Přitom byl pořád u míče. Bylo to neuvěřitelné. "Jdi už do prdele, Václave," neudržel jsem se a byl na svého přítele hrubý. A nebyl jsem sám. Václav místo zběsilého rozhazování rukama a klení šel střídat.
Do konce zápasu měli navzdory tomu šance spíš těžkopádní Huntrs. Jejich produktivita byla ale taky spíš k rozhazování rukama nebo k pousmání. Pár šancí jsem náhodně chytil i za cenu ohrožení některých citlivých partií a pak byl konec.
Naštěstí je to všechno jen hra. Bylo mi to líto, tak jsem se Václavovi omluvil. Jistě vás potěší, že mou omluvu přijal, takže žádný rozkol v "A" mužstvu nenastal a příště bude zase líp.
text a fotky z mobilu Řízek
P.S. A děkuju všem spoluhráčům, že si pak v hospůdce u hřiště vzpomněli na bráchu. Přišla i Maruška a chvíli jsme poseděli a koukali na další duel.
Piškot už dva roky hraje někde daleko. Snad tam dává spoustu gólů...
Žádné komentáře:
Okomentovat