Od té doby, co je místo Fejka v Troji Bobek, jezdíme do zoo na Moravu. „To je husté, nejzajímavější ze všeho mi tu přišly ty kachny,“ glosoval vůdce smečky desetiletých dětí, ale byl úplně mimo! I jeho kámošky. Nedalo se s nimi souhlasit; navíc chtěly kachnám, které plavaly kamarádsky vedle želv a krokodýlů, hodit nějakou Anetu.
Jen proto, že se prý ve škole (školce?) rozbrečela u nějakého drsného dokumentu. Úča to pak vypnula a oni se kvůli Anetě museli místo toho učit. Přitom se toho mají ještě tolik co učit! Mají u nás palec dolů.
V Lešné mají totiž moc pěknou zoologickou. Objeví se mezi poli, sotva co ve zpětném zrcátku zmizí vizovické kopce a slušovické haly. Mají tam turnikety jako v Praze a ceny jako v Praze, jen psi musí zůstat doma. Černých kocourů se zákaz pravděpodobně týká také.
Pár kilometrů od Zlína se tu dají najít zmenšeniny všech kontinentů, až na Antarktidu. Mají tam především perfektní imitaci džungle s polétavým ptactvem, všemožnými liánami a hlavně jakýmisi poloopicemi s dlouhými ocasy, které nesmírně mrštně dokázaly přeskakovat z větve na větev a spouštět se z bambusů (Maruška jim mávala). O něco níže zívali speciální aligátoři, kteří prý jedí želvy.
Nejzábavnější byli dva tučňáci. Hrozně dlouho se osmělovali u bazénku, jako kdyby byli na táboře a už se prostě potřebovali umýt, protože už po těch několika dnech to bylo nepříjemné i jim. Pak si navzájem prohodili místo, jako by to snad něco změnilo. A pak se jim hrozně vysmála nějaká kachna, která zcela samozřejmě zaplula pod hladinu. Oba pokrčili rameny a rychle a trochu zahanbeně se omyli.
Gastronomicky byla zoo ale úplná pohroma, ostatně jako celá Morava. Párek v rohlíku napoprvé nebyl, v druhém bufetu byl vlažný – a dokonce zcela absentovala hořčice, přestože jsme si dělali plané naděje, že by tam mohla být schovaná někde na dně rohlíku, a to teda nebyla. (Jak s tím souvisí fotka ze supí voliéry, je otázka.)
Kolem jezdil trapný vláček (to rovněž oprali od Prahy) a děti určitě marně louskaly nápis Lada Niva 4x4 psaný domečkovým písmem. Zvládla by to možná jen Aneta, jenže tu už ti ostatní předhodili kachnám, její pláč a související klapání krokodýlích zubů se rozléhaly Jižní Amerikou i kusem Afriky. Mezi Asií a Austrálií byl jen kousek, mohli jsme se projít mezi klokany, někteří byli úplně bílí. A dočista na konec se pohádali lachtani a dost na sebe štěkali.
Bezvadná zoo, i když polovina zvířátek na konci března vzkazovala „je nám zima, šli jsme pryč.“ Příjemně málo lidí, mnohem lidštější atmosféra a ledacos k vidění.
text a fotky Řízek