ŽEBRÁCKÝ PLES

V Žebráku mají kromě dvou zřícenin taky obludný socrealistický betonový kulturák. V něm slavily studentky z Berouna svou nastávající zkoušku dospělosti. A protože mezi nimi byla i kamarádka Eliška, jeli jsme tam ve velkém.

Na parkovišti před kulturním domem se leskly škodovky, žigulíky a lepily se na bavoráky. Na naše auto místo nezbylo. Mládež před vchodem kouřila trávu a měla nakřivo kšilty, jak to tak bývá, my zaparkovali přímo před nonstop barem - se všemi riziky, které se k tomu vázaly.

Přijeli jsme hrozně pozdě, protože jsme večer poctivě trénovali, abychom v sedmé fotbalové lize náhodou neudělali ostudu. Osádka našeho vozu - Maruška, Venál, Péťa - odstartovala večírek už tam, připila si s Vlastíkem na zdraví jeho synátora Járy jakýmsi zkumavkovým krvesajem (nevím, co tím chtěl Vlasta říct), někteří několikrát.

 Kvůli pozdnímu příjezdu měli všichni obrovský náskok, který se zdál v jistých případech (Jirka, Milan) nedostižný, ale část z nás to nakonec zvládla. Na ubrusech byly namalované hnusné kytičky, v tombole se dal vyhrát živý křeček, anebo jsme mohli vydražit mrtvého kance. Parket připomínal diskotéku z filmů s Vaculíkem, všechno blikalo a zářilo, stroboskop zavěšený u stropu u skočné syntetické polky působil nepatřičně, ale to tak nějak všechno, pokud člověk zrovna byl střízlivý. Tancovat se nedalo, leda pařit.

Před barem byl rozvalený mohutný neonacista, maturantkám padaly šerpy i půjčené šaty. Slušelo to jen Elišce a Marušce (a možná i dalším, ale měl jsem oči jen pro ně). A v jedné přestávce, kdy si kapela utírala orosená čela, nastoupili hiphopeři z (považte!) šesté nejlepší skupiny v tuzemsku. Ale byla to synchronizovaná nuda. Hiphop is dead.

Okolo půlnoci se kapela rozvášnila, podruhé zahrála píseň Praha od Péťovy oblíbené kapely i nesmrtelnou ódu na svařák od skupiny Harlej. Jirka neplánovaně odpadl a načas ztratil peněženku, Václav přišel o telefon, šli jsme ho spolu hledat na mráz mezi vajgly a hiphopery. "Nehledáš náhodou mobil?" vesele zářila Péťova očka, když pak jako kouzelník rošťácky vytáhl pohřešovaný přístroj z kapsy u saka.

Přišlo půlnoční překvapení s mixem písniček a scénkou, které mi nápadně připomínaly turisťáckou mitru. Potom dýdžej spustil Sladké mámení a Majkla Dejvida a začalo neúprosné totalitní disko. Milan bloumal v kabátu po parketu a s nikým nemluvil, Péťa objevil opuštěné jídlo a k naší velké radosti se do něj odvážně pustil.

Okolo jedné hodiny jsme to otočili. Václav ještě optimisticky koupil dvě plzně na zpáteční cestu, načež jej probudil až zpomalovací práh v jeho domovské dědině. Rozjetý Péťa varoval, že bude hrozně hovorný, ale za celou cestu pronesl jen: "Most Barikádníků," když jsme jeli přes most Barikádníků.

A v půl třetí do hajan, zatímco maturantky, prahnoucí po kariérách učitelek v mateřince, asi zrovna dobývaly časně ranní Beroun na afterparty a Milan zřejmě ještě mlčky a zadumaně bloumal po parketu.

text a fotky Řízek
(vyjma fotky, na níž Řízek je - tu fotil Péťa, a já mu slíbil, že ji na ten internet dám. A taky reklamy na pivo, tu fotila Maruška a já na to trestuhodně zapomněl)