VYHRÁLI JSME VLASTNÍ TURNAJ

 Došlo i na mě. Byl jsem povolán do služby FC Forejt. Bylo nadmíru jasné, že se musí jednat o krizi týmu, asi neměli na gáže lepších hráčů. Zřejmě si někteří řekli třeba o tatranky místo horalek. Laxnost hráčů se projevila už od počátku, kdy to vypadalo, že Forejt nastoupí ve čtyřech a povolá ještě Marušku ve svých chlupatých botách. Chyběl mi kocour Pepa, byli bychom Dream Team. Alespoň bylo hezky pochmurné počasí.

Přizvali jsme dva další týmy, jejichž
hráči na rozdíl od nás chodí včas.

Po chvíli klepání se zimou a čekání na déšť, který by mi dovolil turnaj zatáhnout, se začali objevovat další hráči. Soupeři, to proto, aby hostující nabrali na jistotě. Já, sportovec hodný hanspaulské 15. Fň skupiny, jsem se ujistil, že jsem se dostavil nějakým omylem, když soupeři vystoupili v dresech se sponzorem. Neměl jsem však výmluvu, značky od zastávky mne dovedly rychle ke hřišti, to by se mi v Praze (jako té části, kde se neprojevují vesnicismy) nestalo.

Organizátoři už oslovovali i kolemjdoucí, zda-li by nechtěli býti součástí porážky domácích. Abychom získali trochu optimismu, druzí soupeři přijeli rovnou týmovým transitem. Poslali jsme je do šaten a doufali, že se mezitím alkoholicky osvěží v hospodě ve stejné budově, čímž by se nám dostalo šance alespoň pozdržet start.

Divactvo mělo svou nezastupitelnou
roli. Například vyrábělo tabulku.

V deset hodin nás bylo za Forejt snad už i pět, tak jsme se vydali vstříc slavnostnímu zahájení Piškotova poháru. Přítomny byly dva týmy a jedno sdružení potencionálních hráčů říkajících si organizující tým. Po minutě ticha věnované Piškotovi bylo odpískáno. Začaly funkční týmy, Forejtští zřejmě tušili, že jejich hráči se vynoří a zachrání svoji pověst.

Hrál za nás i Jimi, měli jsme neobvyklé
modré dresy - abychom se poznali lépe.

Bylo nás... osm a jako správní zálesáci jsme nepotřebovali šatny, jelikož by byla škoda připravit imaginární diváky o ta skvostná těla hrdých fotbalistů. Možná jsme také chtěli destabilizovat psychiku soupeře, kdo ví, asi vítr, který nás donutil k pohybu a dokonce i mírnému rozcvičení mimo jiné s apartním nohy lámacím míčem. Z ochozů se vynořila další fanynka, pro změnu Maruška. Marušky čekala úctyhodná činnost zapisování údajů ze zápasů, které marně získávaly od netušících hráčů.

Po úvodním dvacetiminutovém utkání nastoupil Forejt na první zápas za zvuku projíždějícího vlaku. Hráli jsme proti Pirátům a ačkoliv jsme byli kvalitativně horší, nějak jsme docílili výhry. Jednu z prvních šancí jsem měl dokonce já, asi abych dal spoluhráčům najevo, že když mi nahrají na střelu, netrefím vůbec balón. Od toho tu byli ale zkušení Forejťáci, kteří Piráty potopili.

Hned jsme si natěšeně dali další zápas s Kozama. Vypadalo to velice slibně, prohrávali jsme jen dva nula. Jako hráč předvádějící svou neschopnost pouze na futsale (uzavřený prostor, málo posměchu) jsem měl dost co dělat si zvyknout. Ostatním taky došlo, že posledním hráčem bych opravdu býti neměl. To se stalo asi jediným jistým pravidlem týmu. Nakonec jsme se ale s Kozami poprali dobře, po dvougólovém manku jsme přešli na jinou, předem řádně nacvičenou taktiku, a Kozy odklopítaly s bečením. Maruška vypadala zklamaně, že tak krásně započatý Řízkový ementál tak rychle skončil.

Druhé kolo a zápas Pirátů s Kozami pískal pan Řízek, k jeho veliké radosti. Dokonce mu byla naskytnuta krásná šance nechat se zmlátit hráči, když rozhodoval o sporném gólu. Nakonec tušim remizovali. Forejt se znovu pustil do Pirátů v poloruské sestavě. Bylo to skoro jak mezinárodní utkání, to by byla událost pro Radotín. Po solidní hře ze strany natěšených imigrantů a neschopné obraně místních expertů se Maruška dočkala svého touženého ementálu 0:4. Chtěli jsme pouze turnaj zdramatizovat, toť vše. Bylo to cílené, ehm, velice, ehm, taktizování, ehm.

Debutant v týmu, ale nikoli zde na
stránkách, řečený Milhauz.

Po projetí druhého metra Radotínem za naší přítomnosti jsme se frustrovaně vydali porazit Kozy. Šlo o vítězství. O čest. Vlastíkův gól nám zajistil vedení za cenu obličeje brankáře. No co, pouze soupeř. Vyhráli jsme, a tím jsme si zajistili vedení v tabulce.

Zbýval však čas a jako sebejistí vítězové jsme se rozhodli přidat ještě jedno kolo. To víte, když se daří, musíte se snažit to pokazit, to nepřijde samo. Naštěstí jsme Pirátům předtím řekli, že už klidně můžou začít chlastat. Trochu poprchávalo, to abychom byli ujištění, že prodloužení turnaje byl skvělý nápad. Marušky to nevydržely a radši utekly.

FC Forejt však dostal posilu, hráči jsou zřejmě zvyklí chodit na konec zápasů. Jako správný zdroj informací píšící článek vůbec netuším, jak poslední zápasy dopadly. Vím jen že jsem měl jednu dobrou střelu, a tím splnil své hodnocení "nic moc s občasným záchvatem geniality a demence" a cíl nedat vlastňáka. Od dob hraní za ABC Braník také předsevzetí "nenakopnout vlastního brankáře do objemného mužství, když chytá míč". Se svou neschopností jsem byl jako vždy spokojen a Forejt jsem nepotopil. Za to jsem si posléze dopřál vyhlídkovou jízdu 172kou.

Pohár nakonec skončil přesně tam,
kde mu bude nejlíp. U nás.

Pohár byl u konce a hráči se odebrali do prostor hospody, kde se rozhodovalo o vítězích ankety nejlepší hráč, brankář a útočník. Nastala chvíle napětí při hlasování typu "ten Rus?" či "dredáč byl dobrej". Vítězi turnaje jsme byli nenápadně my jako pořádající, nejlepšího útočníka jsme měli taky my a abychom si nedali všechny poháry, další týmy dostaly, téže náhodou, po jednom.

Hráči si zvesela rozebrali získané trofeje a hlavně alkoholy. Radotín zažil opravdový fotbalový pohár. Zase jsem na konec dostal do ruky Řízkovu pětikilovou zrcadlovku, takže jsem dnes skoro převzal celý jeho blog. Jste rádi? Jestli ne, tak si to nechte, aspoň více doceníte jeho další informativní a velice povedené, vtipné články (to aby mi to zveřejnil).

text Milhauz, fotky Řízek a Maruška. Více snímků najdete ve fotoalbu opodál.