ŠTAU, BEJBY, ŠTAU

Co má společného 700 kilometrů dlouhá dálniční štreka z dovolené domů s proslulým lyžařským okruhem Sella Ronda, tedy kromě této věty? Je to čekání a fronty vinoucí se do nekonečné otravnosti.

V Itálii nám při bezvadné lyžovačce nevyšlo máloco, za mírný krok vedle však lze bezesporu označit výlet na okruh Sella Ronda. Ten důmyslně navzájem propojuje několik velkých dolomitských středisek pomocí rafinované soustavy lanovek a údajně středně těžkých sjezdovek, takže člověk celý den objíždí takový veliký kus šutru, který zabírá celé údolí.

Přestože to zní zábavně a do značné míry to i zábavné bylo, je to místy tak trochu na prd. Všude jsou velké cedule a všichni o tom vědí, všude to "reklamují," jak se u nás říká, takže tam v konečném důsledku všichni jsou.

Na prd je i vracet se v sobotu ráno domů, kdy stejný nápad (zabalit zbylé konzervy, pokradmu vyměnit víko na třídicím koši za sousední nepoškozené, naházet lyže do rakví, předat apartmán, nechat si od domácího Maďara vrátit kauci a naskákat v devět do auta) měli pravděpodobně úplně všichni.

Cedule !STAU! na obchvatu Mnichova celkem zbytečně varují před zácpou, když je hmota aut s rakvemi na střeše všude kolem, nehýbe se a Jirka otvírá plechovku za plechovkou a skřehotá: "Štau, bejby, štau!" Ostatní klimbají a jsou trudnomyslní.

Fakani v hummeru čučí každý do své obrazovky, dodávka s batůžkem od Jirkovy oblíbené značky je tu tři auta před námi, tu za námi, ale pořád okolo. Cesta utíká zoufale pomalu, když se auto vůbec nehýbe. "Proč nejedeš jiným pruhem?" komandují pasažéři. A mekáč v Rozvadově je ještě tak daleko!

Na Sella Rondě jsme čekali už ráno v Campitellu (opravdu to není radotínská pizzerie), půl hodiny na obří kabinu pro 125 lidí plus dozorce a dýdžeje v jednom. V obrovské výšce hřměly synťákové skladby v turisticky německém rytmu a na zvedání žaludku to nepomáhalo, ba naopak.

A pokračovalo to podobně. Navzdory deklarované střední obtížnosti jsme se chvílemi plácali po mírných modrých sjezdovkách s davem lidí, kteří měli úplně stejný nápad (na infocentru si během volného dne vyzvednout mapu, celý večer připravovat tousty na dlouhou cestu, vstát za kuropění a za rozbřesku naházet lyže do rakví, a pokud možno se dostat do areálů co nejdřív).

Kolem tohohle balvanu okruh vede.

Jindy ale trasa vedla i přes celkem pěkné dlouhé a především červené sjezdovky. To všechno v záplavě sluníčka, tak jako ostatně celý týden.

Ta mračna lidí se pak logicky pod svahem sešla v zácpě před lanovkou, kde čekající masa místy nabývala i krkonoškých rozměrů. I vevnitř to plynulo pomalu - některé lanovky vedly i po rovině a z kopce, v kabinách jsme strávili bez nadsázky několik hodin!

Anebo se davy potkaly až nahoře nad jedinou pořádně prudkou strání, kde s úžasem sledovaly apokalyptický výjev dole pod nimi. Plužící lyžařští turisté v očekávání střední obtížnosti zoufale traverzovali mezi boulemi, závodníci včetně nás se je snažili netrefit. Někde v lyžařském infernu se nám navíc nakrátko ztratila Eliška.

Obě cesty nakonec dopadly uspokojivě. Nad dálnicí se objevilo charakteristické logo značící, že už jsme skoro doma. Jirka mohl z kapsy vyndat užmoulané slevové kupony, když už druhý den zvažoval, co si v pekle dietologů vlastně koupí. A kolem třetí hodiny odpoledne jsme se rozměklým sněhem prosmýkli zpět do hudební kabiny, jež nás svezla dolů do města pojmenovaném po pizzerii.

text a fotky Řízek