Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se. A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.
Ale kam?Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.
Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána. Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.
Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.
Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.
Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.
Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.
text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com
Žádné komentáře:
Okomentovat