KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman