Play!
text Maruška, mobilní fotky Maruška a Řízek
Petr Nikl je český všeuměl, který má rád děti. Jablko nepadlo daleko od stromu, jeho maminka totiž navrhovala hračky. Pamatujete si toho červeného gumového býčka nebo kočičku jako harmoniku? Tak to je její práce. Ačkoliv mě zatím mateřský cit obchází obloukem, rozhodla jsem se, že vyvedu své chlapce za kulturou, a tak jsme s Lukym a Milanem vyrazili na výstavu Play v Mánesu, kterou realizoval právě Petr Nikl.Byl to jiný svět. Jindy intelektuálně tichá výstavní síň se proměnila v obrovský brajgl. Desítky dětí různého věku se válely po zemi, křičely, brečely, ale jedno měly společné. Všechny si hrály s rozličnými stavebnicemi, kuličkami a bedýnkami a pozor, byl tam i kanón!
Než jsem se stačila vzpamatovat, Milan a Lukáš se po té zemi váleli taky a předháněli se v tom, kdo postaví komplikovanější příšeru z kostek. Vedle mě zase jeden z tatínků zběsile pumpoval zvonem na odpad, a snažil se rozeznít trumpetky nad našimi hlavami.
Já jsem si spořádaně prohlížela "expozici" a přišla jsem si jako svobodná matka s dvěma hravými synáčky. Z transu nad tou tlupou mě vytrhl až organizátor, který šel kolem: "Kdyby někdo hledal syna, je na kase," prohlásil s ledovým klidem a šel dál. Když se ve mně přece jen vzedmulo promile dětské hravosti, měla jsem po ptákách.
Ačkoliv se kdekdo posmívá mému údajně dětskému vzezření, na výstavě mi bylo k ničemu. Marně jsem se rvala k atrakcím přes chňapavé ručky malých hajzlíků. O patro níž už to bylo lepší, panovala tam totiž tma a té, jak je známo, se parchančata bojí. Takže jsem si mohla vyzkoušet obsluhu speciální fontány nebo střílení kuliček.
Aby toho capartovského světa nebylo málo, dali jsme si palačinky s marmoškou a uspořádali si soukromou výtvarnou soutěž o nejlepšího slona. Když jsme vyšli ven, byla už tma a kromě bund nechali kluci všechno ostatní v Mánesu. Milan se najednou tvářil dospěle, Lukáš přijímal s výrazem burzovního makléře důležité telefony, a tak jsme se jako dospělí lidé mohli vydat domů. 
