POHÁDKA O POLOVINĚ PRASÁTKA

Maso jede
text Maruška (kurzívou) a Řízek, fotky Ř.

Za devatero horami, několika dálničními sjezdy a desítkou ďábelských serpentin leží ves Rašovice, kde máme chalupu a pohodu. A tam jsme zabíjeli prase. Zase asi po patnácti letech. A bylo to mastný.

A protože od prasete není daleko k našemu kocourovi, vzali jsme na tu podívanou taky Pepu. Aby věděl, co se mu přihodí, když bude ráno budit Marušku chrasticím míčkem.

Osvěta asi vyzněla naprázdno, protože kocoura daleko víc zajímali ptáci u krmítka nebo zuřivý pes Nela, kvůli kterému rozlil hrozně moc kafe a Lukiho podrápal až na půdu. Zbylí tvorové se ale věnovali spíš polovině prasete. To asi ani netušilo, kolik radosti nám může přinést.
Co na tom, že pan řezník není řezník. Hlavně že bude ovar, tlačenka a prejt! Guláš ne. Na pánvi voní škvarky, prase je příliš dietní, Maruška se proto řítí do sousedního městečka pro rezervní sádlo. Ve velkém hrnci se vaří voda. Prase je i v troubě, vyhřáté ještě od vynikajících buchet.

Bude nám moc dobře.

Zabijačka ovšem není jen o čumendě, ale musíte přiložit ruku k dílu, vlastně obě. Takže poté, co pan řezník nadšenec ukroutí vepříkovi nožičky a rozkuchá ho, začíná maraton vaření. Jeden krájí, druhý míchá, třetí plní směs na tlačenku do speciálních pytlíků. Je to fuška, ale padesát kilo flákoty za to stojí. Naše lednice teď díky tomu oplývá vepřovým bohatstvím různých konzistencí.

Každé svinstvo (a že tohle o svini bylo) se většinou neobejde bez kritiků a ani tento labužnický masakr nebyl výjimkou. A tak, jako si lehají na koleje němečtí aktivisté proti jádru, si lehnul i náš kocour na nabízený symbol zabijačky - na prejt. Neochutnal, sabotoval a s pohrdavým pohledem sledoval orgie umaštěných lidských červů a určitě hluboce soucítil s tím tvorečkem, který zatím plnil naše bříška.