OKLIKOU

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.

Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.


Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.


Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.

text a mobilní fotky Řízek