MINUTKOVÁ KUCHYNĚ

Do Lucerny přijeli kotelníci z Minut

text a fotky Řízek

Necelých sedmnáct měsíců tomu je, co jsme na koncertě skvělé kapely s velmi nepovedeným názvem -123 min. byli naposledy. Bylo to v máji, byl tehdy lásky čas, a tak jsem se na těchto místech tehdy rozplýval nad úžasným mladistvým záskokem za nemocného baskytaristu, Václavovým nevázaným seznamováním a nečekaným revivalem mého někdejšího vztahu. Třeba se najde pamětník, komu se to vybaví. Třeba ne. Ale zkusil jsem to.

Očekávání a možná i trochu obavy, co se mi tentokráte přihodí, tak ve mně zcela přebily těšení se na koncert. To se tak zničehonic dostavilo asi až dvě hodiny před papírovým začátkem, kdy se naším společným doupětem k nezměrnému kocourovu údivu po nesmírné době rozduněly exoticko-nátěrové melodie Bínovy kytary, jeho svahilská angličtina a našláplá rytmika jeho spoluhráčů. Normálně to doma neposlouchám, protože oproti koncertu jsou jejich cédéčka asi jako pytlíková „domácí“ svíčková ve srovnání s maminčinou.

Na místě však propukla vskutku hudební hostina pro fajnšmekry. Jimi jsme tentokrát byli já, Venál a Franta a několik desítek dalších nadšenců. Kolegové slitím dvou naprosto nesourodých vín (Venálovo bylo sice ve skle, ale jinak trpkou vzpomínkou na minulý článek) a koly light vytvořilo cosi, co se pít nedalo, ale přesto to vypili. Já jim sekundoval s antibiotiky a později Kubíkem. Z toho je ti jistě zřejmé, že příprava byla poctivá.

Minuty byly připraveny rovněž dostatečně. V jejich sestavě se místo Martina Vajgla v brankovišti okolo bicích objevil Miloš Dvořáček, náš starý známý z Loun. Výkop byl znamenitý a v jistém smyslu i nepřekonatelný – první písničku sice neznám jménem, ale pracovně jsem ji posléze nazval Ty jo, kotel mazec nejvíc feat. Ty krávo Franto, to byl ale nátěr! Šlapalo to neskutečně. Nebo to spíš dusalo. Bubeník pod legračním tropickým kloboučkem rukama, nohama, zuřivou gestikulací a určitě i srdíčkem neúnavně a usilovně přidával už tak dost barevné hudbě dvou zbývajících hráčů další rozměr, nepoměrně tvrdší (omlouvám se za větu á la pseudokritik Vladimír Vlasák).

Bezmála dvouhodinová jízda přinesla nečekaně velkou várku nových kompozic, ale došlo i na prověřené hity. Na „svou“ Stop confusing me! (ze života) jsem čekal marně, což bych označil za jeden ze dvou kazů. Druhým byl poslední, „turecký“ přídavek, na jehož docenění jsem zkrátka byl příliš střízlivý.

Jinak se vlastně nepřihodilo nic, jen jsme zažili jeden perfektní koncert. Nezbývá než těšit se na novou desku. Je jasné, že to i tentokrát bude polotovar, ale snad se do něj něco z chuti živého vystoupení podaří vmíchat.