Tak jasně, že jsem chtěl jet po týdnu domů a že mě ti starší kluci tak trochu šikanovali. Ale ta voda v rybníce, jak byla teplá! A ten čas, jak se příjemně vlekl, teda když mě zrovna nešikanovali...
Co jsem ale táborům nikdy neodpustil, jsou noční hlídky, které hlídaly tábor poté, co vedoucí dopili a šli spát. Nesnášel jsem už jen tu představu, že uprostřed noci někdo nemotorně vpadne do našeho stanu, chvilku mu trvá, než se v kuželu špatné baterky zorientuje, zatahá za můj tyrkysový spacák a několikerým opakováním mé přezdívky mě donutí opustit relativní pohodlí a teplo.
Takže jsem toho vlastně moc nenaspal už předtím, než jsem byl donucen vyrazit v rozvázaných pohorkách a zcela nevyhovující, zato hustě maskáčové bundě do chladné a vlhké červencové noci (jo, to víte, tenkrát býval ještě červenec deštivý a chladný). Tvrdil jsem tehdy, že špatně vidím potmě, pořád jsem o něco zakopával, ale patrně to bylo spíš tím, že jsem vždy byl lempl.
Pohorky samozřejmě v trávě protekly ještě dřív, než jsem se skrz louku došoural k vyhaslému krbu v jídelně. Na stole hořela petrolejka, postával budík a ležel Batlička. Čekaly na mě stovky skvělých příběhů. Miloval jsem je, a to výjimečně říkám nejen jako scénárista svého Vyprávěj, ale doopravdy. Chtěl bych umět psát a vymýšlet si s takovou lehkostí jako on.
Problém u Batličky byl ten, že když se člověk začetl, dala se do něj zima. Hodinu až dvě (dle aktuální výdrže vedoucích) bylo lepší aspoň částečně strávit opravdovým hlídáním. Párkrát jsem váhavě obešel stany. Poslouchal, jak mladší děti mluví ze spaní nebo kňourají a jak vedoucí chrápou, lekal se divných zvuků, které se ozývají z lesa, a hypnotizoval ručičky budíku. Pak naposledy přešel přes náměstíčko, na kterém už ležela jakási divná mlha, což bylo podhoubí nadcházejícího svítání, a zatahal za nachový spacák nějakého dalšího nešťastníka.
Kdoví, jakým filtrem budu zpětně pohlížet na noční hlídky s Hedvikou. Je nicméně tristní zjistit, že jsem se za necelých pětadvacet let zas tolik neposunul: špatně spím už jen z představy, že někdy v intervalu od nuly do několika hodin se z postýlky ozve nejdříve kňourání, následně burácení, které nabírá na intenzitě (kdoví, třeba také opakuje mou přezdívku). Lekám se divných zvuků z bytu a domu, zpravidla je to jen kocour. Děsím se toho, jak budu ještě malatný zacvakávat mrňavé cvočky na jejím oblečku při přebalování a ona mi to usnadní tím, že se vleže na zádech vydá na zuřivý virtuální pochod.
Když to ale už opravdu je Hedvika, kdo se ozývá, a když je řada na mně, protože na hlídce, která je několikrát za noc, se střídají jen dva lidé, hledám po podlaze triko, zakopávám o notebook, který jsem nechal ležet, protože se po deseti minutách práce vybil, a co pak s ním taky. Asi špatně vidím potmě. Ale postupuji, vratkým krokem mířím skrze provizorní šatnu, kterou osvětluje kužílek světla z hodinek, a chodbu do jídelny. Na stole není Batlička ani budík, ale zátiší s ohřívačkou na kojeneckou stravu.
Řev zesiluje, ale nejdřív je potřeba stisknout tlačítko, aby se mléko začalo hřát. Takový je zažitý postup nočního pit stopu. Nezapomenout do ohřívačky nalít vodu (taky se stalo). Neutáhnout láhev přes závit, protože jinak vyteče v lepším případě na podlahu (stal se ten horší případ). Vytáhnout už celkem brunátnou Hedviku z postýlky a šup s ní na přebalovák. Vypnout zapomenutý monitor dechu u postýlky (začal šíleně ječet, už i on).
Nahaté dítě se bez mokré plíny uklidňuje, ale je to jen takové oko hurikánu, je třeba pokračovat v nacvičených postupech. Nemohu se ale odtrhnout, protože v jejích bezbranných očích je tisíc tajemných příběhů, které na ni čekají nebo které si vymyslí; tak rád bych v nich dokázal něco vyčíst. Akorát mi teď teda kompletně pokadila nohu.
Co jsem ale táborům nikdy neodpustil, jsou noční hlídky, které hlídaly tábor poté, co vedoucí dopili a šli spát. Nesnášel jsem už jen tu představu, že uprostřed noci někdo nemotorně vpadne do našeho stanu, chvilku mu trvá, než se v kuželu špatné baterky zorientuje, zatahá za můj tyrkysový spacák a několikerým opakováním mé přezdívky mě donutí opustit relativní pohodlí a teplo.
Takže jsem toho vlastně moc nenaspal už předtím, než jsem byl donucen vyrazit v rozvázaných pohorkách a zcela nevyhovující, zato hustě maskáčové bundě do chladné a vlhké červencové noci (jo, to víte, tenkrát býval ještě červenec deštivý a chladný). Tvrdil jsem tehdy, že špatně vidím potmě, pořád jsem o něco zakopával, ale patrně to bylo spíš tím, že jsem vždy byl lempl.
Pohorky samozřejmě v trávě protekly ještě dřív, než jsem se skrz louku došoural k vyhaslému krbu v jídelně. Na stole hořela petrolejka, postával budík a ležel Batlička. Čekaly na mě stovky skvělých příběhů. Miloval jsem je, a to výjimečně říkám nejen jako scénárista svého Vyprávěj, ale doopravdy. Chtěl bych umět psát a vymýšlet si s takovou lehkostí jako on.
Problém u Batličky byl ten, že když se člověk začetl, dala se do něj zima. Hodinu až dvě (dle aktuální výdrže vedoucích) bylo lepší aspoň částečně strávit opravdovým hlídáním. Párkrát jsem váhavě obešel stany. Poslouchal, jak mladší děti mluví ze spaní nebo kňourají a jak vedoucí chrápou, lekal se divných zvuků, které se ozývají z lesa, a hypnotizoval ručičky budíku. Pak naposledy přešel přes náměstíčko, na kterém už ležela jakási divná mlha, což bylo podhoubí nadcházejícího svítání, a zatahal za nachový spacák nějakého dalšího nešťastníka.
Kdoví, jakým filtrem budu zpětně pohlížet na noční hlídky s Hedvikou. Je nicméně tristní zjistit, že jsem se za necelých pětadvacet let zas tolik neposunul: špatně spím už jen z představy, že někdy v intervalu od nuly do několika hodin se z postýlky ozve nejdříve kňourání, následně burácení, které nabírá na intenzitě (kdoví, třeba také opakuje mou přezdívku). Lekám se divných zvuků z bytu a domu, zpravidla je to jen kocour. Děsím se toho, jak budu ještě malatný zacvakávat mrňavé cvočky na jejím oblečku při přebalování a ona mi to usnadní tím, že se vleže na zádech vydá na zuřivý virtuální pochod.
Když to ale už opravdu je Hedvika, kdo se ozývá, a když je řada na mně, protože na hlídce, která je několikrát za noc, se střídají jen dva lidé, hledám po podlaze triko, zakopávám o notebook, který jsem nechal ležet, protože se po deseti minutách práce vybil, a co pak s ním taky. Asi špatně vidím potmě. Ale postupuji, vratkým krokem mířím skrze provizorní šatnu, kterou osvětluje kužílek světla z hodinek, a chodbu do jídelny. Na stole není Batlička ani budík, ale zátiší s ohřívačkou na kojeneckou stravu.
Řev zesiluje, ale nejdřív je potřeba stisknout tlačítko, aby se mléko začalo hřát. Takový je zažitý postup nočního pit stopu. Nezapomenout do ohřívačky nalít vodu (taky se stalo). Neutáhnout láhev přes závit, protože jinak vyteče v lepším případě na podlahu (stal se ten horší případ). Vytáhnout už celkem brunátnou Hedviku z postýlky a šup s ní na přebalovák. Vypnout zapomenutý monitor dechu u postýlky (začal šíleně ječet, už i on).
Nahaté dítě se bez mokré plíny uklidňuje, ale je to jen takové oko hurikánu, je třeba pokračovat v nacvičených postupech. Nemohu se ale odtrhnout, protože v jejích bezbranných očích je tisíc tajemných příběhů, které na ni čekají nebo které si vymyslí; tak rád bych v nich dokázal něco vyčíst. Akorát mi teď teda kompletně pokadila nohu.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat