VČELIČKY

Začal jsem tím, že jsem si do auta vzal dvojitou kávu. Cítil jsem se nevyspale, ale slavnostně a důležitě, třebaže moje role v celé operaci byla doplňková. Coby řidič jsem měl pouze zajistit, že se během tří a půl hodiny dvě osoby, které dělí dvaaosmdesát let, dostanou včas k vakcínám proti dohromady sedmi zákeřným nemocem. Tím moje mise končila a mohl jsem si jít dělat ty svoje noviny.

Hexavakcínu pro Hedviku nejspíš nebylo těžké zajistit, nijak jsem se na tom ostatně nepodílel. Tchánova injekce proti covidu byla oproti tomu společné dílo Štěstěny a jeho čtvrté nejstarší dcery. Ta napoprvé skončila v slzách a ve vzteku podobně jako velká většina dalších, kteří se "svým" seniorům pokoušeli pomocí rezervačního systému zamluvit termín.

O pár dní později však znenadání uspěla, neboť se v nemocnici v Benešově otevřelo několik volných míst (část z nich posléze zrušili).

A vyšlo to hned na pátek. Tchán se tak první dávky dočkal zcela zaslouženě a jen těsně po třiašedesátiletém televizním kuchaři, padesátiletém řediteli zdravotní pojišťovny, náměstkyni ministra s manželem atd.

Čekal na mě nervózní, ale dobře naladěný senior. Jeho nálada a kondice se mírně zhoršily, když jsem jej vyhnal do čtvrtého patra, kde očkování probíhá, po schodech (samozřejmě tam byl výtah, ale na druhé straně budovy). Tchán byl celou situací a možná i nečekaným sportovním výkonem tak vyveden z míry, že si odpustil obvyklé laškování se sestřičkami, což jsme všichni ocenili.

V malé čekárně seděli staří lidé se svými doprovody (a řidiči). Nebýt kontextu a všech okolností, bylo to vlastně docela dojemné. 

A navíc to netrvalo dlouho. Půl hodiny po činu jsme ještě poseděli ve druhé čekárně. Čas nám zpříjemnil můj přítel, lékař Pája, který se zastavil, aby nám povyprávěl zážitky z první linie. A taky o dětech, jak jsou skvělé. A jak nespí. A jak snášejí vakcíny.

Pak už v čekárně nikdo nezbyl, takže jsme vyrazili k domovu a výtah tam opravdu byl. A kdoví, třeba na tchána zbude i druhá dávka, takže ho příště využijeme.

V malé čekárně u pediatričky je vždy teplo a zpoza zdí se ozývá tlumený řev. Přebalovací pulty mají kvůli nařízení vlády omezenou kapacitu, funguje jen každý druhý. Do ordinace taky může vstoupit jen každý druhý rodič i řidič, čekám venku. Nějakého chlapečka velice zaujala Hedvičina sedačka, a kdyby nebyla tak velká jako on, snad by s ní odkráčel. Naše dcera na rozdíl od tchána nemohla být nervózní, protože nic podobného jako včeličku do nohy ještě nikdy nezažila.

Ale už jo. Z ordinace se ozývá mému srdci nejbližší řev, který ani zdi nedokážou ztlumit. S pobrekávajícím dítětem čekáme půl hodinku, kdyby se něco pokazilo.

Tentokrát nepřichází kamarád lékař, nýbrž rodina s krásnými dvojčaty. Tatínek je zjevně expert a mamince vysvětluje, že ti grázlové z nadnárodních firem sem posílají ten čínský a indický šunt a že nic takového do dětí píchat nenechá a ať si to každý na internetu přečte. Maminka nejprve přednášku vyučujícího z vysoké školy života opatrně mírní a pak s výrazem "mám děti s debilem, ale co teď s tím?" už jen přikyvuje.

Jedeme domů. Hedviku bolí stehno a o víkendu bude plačtivá a unavená, ale to se srovná. Tchána bolí rameno, ale nejspíš to večer zapije panákem. Pája pomalu ukrajuje ze své asi 96hodinové covidové služby a těší se na dcerky. Chlapeček si vyhlédl jinou dětskou sedačku. Debil z čekárny zůstává debilem. Všechno je, jak má být, a já můžu do práce.

text a foto Řízek