Jasně, ono to srovnání, podobně jako dost často i my dva, tedy já a Tomáš, trochu kulhá. Ve fotbale jsem největšího úspěchu dosáhl, když jsem si načerno zachytal o několik lig výš, než pro mě bylo zvykem: jeden zápas třetí nejvyšší Hanspaulky (1:1), a závěr kariéry trávím podobně jako dřív v osmé lize, jenže na nezvyklém postu zabijáka ve vápně. Sem jsem se dostal spíš ze soucitu spoluhráčů, když už kvůli zlomenému prstu chytat nemohu. Občas mi někdo přihraje a já dám z jednoho metru gól. Jinak tedy hlavně běhám, když nejsem zraněný.
Rosický trávil závěr své poněkud promaroděné kariéry ve Spartě. Když tehdy zrovna nastoupil, byl pořád o několik lig nad ostatními, jenže většinou právě nehrál. Nejčastější věta, kterou komentátoři v souvislosti s popisem jeho akcí používali, byla: Rosický dnes není ani na lavičce. Nakonec z něj ve Spartě udělali asi ze soucitu nějakého bafuňáře.
Když už jsme na tuto hru přistoupili, množství a charakter našich zranění je rovněž podobný. Rosického brzdilo kdeco, po návratu do Sparty především achilovka. Tu jsem si před jedenácti lety přetrhl. Nechal jsem se tehdy z mladické nerozvážnosti odvézt sanitkou na Bulovku, kde mi za to vynadali a pak mě šoupli na pokoj, kde při neúspěšné resuscitaci starého pána z vedlejší místnosti vyhořela elektroinstalace, ale to jsem trochu odbočil.
To Malý Mozart měl svou achilovku lépe pořešenou. Četli jsme si s Maruškou tehdy bulvární tisk a oceňovali jsme kreativitu editora, neboť pod zrnitou fotografií sportovce s tajemnou krabicí kráčejícího z prestižní kliniky stálo: Tomáš Rosický a přístroj na léčení paty.
Nezdá se to, ale už klopýtáme k pointě: já totiž už také mám svůj přístroj na léčení paty. Doporučil mi ho lékař a před pár dny mi jej přivezl kurýr. Je to předražený kus plastu, zato ze Spojených států. Zázrak, který se zatím nedostavil, vypadá jako kruhová výseč, na níž se stojí a bolestivě posiluje či strečuje. Je na to trochu pozdě, v achilovce mám zánět, který nechce odeznít. Ani nemůže, nechal jsem mu jen týden klidu a už mi to připadalo příliš dlouhé. Místo běhání jsem sice třeba pekl chleba, což prostě není ono.
A tak jsem šel běhat a po sto metrech jsem se kvůli úporné bolesti chtěl vrátit, avšak neudělal jsem to a hodinu se trápil a přemýšlel o tom, jestli by nebylo moudřejší se na to vykašlat a přestat když už ne v nejlepším, tak aspoň, dokud je to ještě důstojné.
Samozřejmě jsem to zase neudělal, patlám na nohu smradlavou kostivalovou mast, chodím v bizarní ortéze s nafukovacími rezervoáry a hledám na Googlu návod, jak se zbavit zánětu snadno a rychle. A chci věřit na zázraky. A když nepřijde, aspoň budeme mít každý den domácí chleba.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat