Dnes se podle Hedvičina kalendáře zrovna slaví Mezinárodní den bdění. Je to svátek, který zavedl Svaz kojenců na protest proti otravné praxi dospěláků, kteří je zcela nepochopitelně hned po snídani hnali tu do kolébky, tu do postýlky. A zatahovali jim závěsy a šeptali (například): pojď si ještě na chvilku ducnout, ty moje bobinko.
Což pak vedlo k tomu, že dítě omylem prospalo téměř celé dopoledne, pak byl akorát čas na rychlý oběd, po něm krátký odpočinek, potom prospaná projížďka kočárem zimní Prahou, po ní možná ještě trošku spánku v kočáře na chodbě, pak večeře a konečně spinkání. A ze dne vůbec nic nezbylo.
Kojenci se patrně nedali a rozhodli se protestovat – systematickým bděním. Hrajeme si s medvídky, což je trochu nepřesné pojmenování pro situaci, kdy dítě více méně bezvládně leží pod konstrukcí a pozoruje visící černobílé postavičky, respektive dívá se přibližně jejich směrem. Obvykle dceru tato řekněme činnost dočista vyčerpá. Ne dnes.
Z útrob zavěšené houpačky koukají modré oči, které se ještě nerozhodly, jestli zůstanou čiré po mámě, nebo zakalené po tátovi. Máma je na podání a načíná pátý set houpání, ale dítě se nedá. Ani náznak dřímoty. Oči hypnotizují dva kamarády – sovu a jednorožce zavěšené nad houpačkou; působí to dojmem, že jde o soutěž. Kdo dřív mrkne, prohrál. Vsázím na jednorožce.
A najednou je odpoledne, polední klid se nekoná, což by uvítali zejména oba rodiče, především unavená máma. Na nějaké uspávání v nosítku se vám mohu víte co, říká si však Hedvika a už trošku i řve.
Zápas v houpání už přešel do nadstavbové části, bohužel se nehraje na nájezdy, spíš na náhlou smrt rodiče. Pomalu zapadá slunce a my jdeme už za setrvalého řvaní ven, kočár funguje zatím jako nejjistější kolébací metoda. Jenže procházky se spícím dítětem jsou vlastně krajně neefektivní, protože podobně jako při jízdě autem (v sedačce někdy taktéž spí) při nich není možné, aby zároveň odpočíval i rodič. Nicméně to teď nemusíme řešit, protože beztak nespí.
Tak je večer, jdeme koupat, protože i stávkující potomci mají nárok na hygienu. Ostatně, nasáklé a vodou ohřáté dítě určitě usne snáze, říkáme si. Ale dítě je spíš protivné než ospalé.
Což pak vedlo k tomu, že dítě omylem prospalo téměř celé dopoledne, pak byl akorát čas na rychlý oběd, po něm krátký odpočinek, potom prospaná projížďka kočárem zimní Prahou, po ní možná ještě trošku spánku v kočáře na chodbě, pak večeře a konečně spinkání. A ze dne vůbec nic nezbylo.
Kojenci se patrně nedali a rozhodli se protestovat – systematickým bděním. Hrajeme si s medvídky, což je trochu nepřesné pojmenování pro situaci, kdy dítě více méně bezvládně leží pod konstrukcí a pozoruje visící černobílé postavičky, respektive dívá se přibližně jejich směrem. Obvykle dceru tato řekněme činnost dočista vyčerpá. Ne dnes.
Z útrob zavěšené houpačky koukají modré oči, které se ještě nerozhodly, jestli zůstanou čiré po mámě, nebo zakalené po tátovi. Máma je na podání a načíná pátý set houpání, ale dítě se nedá. Ani náznak dřímoty. Oči hypnotizují dva kamarády – sovu a jednorožce zavěšené nad houpačkou; působí to dojmem, že jde o soutěž. Kdo dřív mrkne, prohrál. Vsázím na jednorožce.
A najednou je odpoledne, polední klid se nekoná, což by uvítali zejména oba rodiče, především unavená máma. Na nějaké uspávání v nosítku se vám mohu víte co, říká si však Hedvika a už trošku i řve.
Zápas v houpání už přešel do nadstavbové části, bohužel se nehraje na nájezdy, spíš na náhlou smrt rodiče. Pomalu zapadá slunce a my jdeme už za setrvalého řvaní ven, kočár funguje zatím jako nejjistější kolébací metoda. Jenže procházky se spícím dítětem jsou vlastně krajně neefektivní, protože podobně jako při jízdě autem (v sedačce někdy taktéž spí) při nich není možné, aby zároveň odpočíval i rodič. Nicméně to teď nemusíme řešit, protože beztak nespí.
Tak je večer, jdeme koupat, protože i stávkující potomci mají nárok na hygienu. Ostatně, nasáklé a vodou ohřáté dítě určitě usne snáze, říkáme si. Ale dítě je spíš protivné než ospalé.
Svaz kojenců nicméně v tu chvíli usoudí, že už to stačilo, a Hedvika nečekaně vytuhne při krmení. Opatrně, jako myšky opouštíme její komnatu.
Konečně může začít večírek! Nalijme si čistého vína: je to záhul. Nalijme si i bílého vína a napusťme si vanu (s pěnou). Možná otevřeme i olivy, pokud už to není moc rozmařilé. Je to náš tradiční rituál, hodnotíme tak uplynulý den. Naposledy jsme tak učinili asi tak dva týdny př. H.
Sotva se uvelebíme, přichází kocour, který dosud v příběhu nevystupoval, neboť se, jak mu posměšně opakuje tchán, stal druhou ligou.
Konečně může začít večírek! Nalijme si čistého vína: je to záhul. Nalijme si i bílého vína a napusťme si vanu (s pěnou). Možná otevřeme i olivy, pokud už to není moc rozmařilé. Je to náš tradiční rituál, hodnotíme tak uplynulý den. Naposledy jsme tak učinili asi tak dva týdny př. H.
Sotva se uvelebíme, přichází kocour, který dosud v příběhu nevystupoval, neboť se, jak mu posměšně opakuje tchán, stal druhou ligou.
To mu ale nezabrání, aby nepřišel se svou troškou do mlýna. Ne, nepřišel nás pozdravit, jde na stelivo (proč máme vlastně stelivo v koupelně?) a něco mi říká, že to bude stát za to. Protože v jeho kalendáři je dnešek významným Dnem boje proti páníčkům, kteří přehlížejí své kočky.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat