Na druhou stranu jsem neměl sebemenší podíl ani na její záchraně: prostě jsem stál s kabátem v ruce a díval se, jak ostatní duchapřítomní dárci dělají všechno, co se v takových chvílích má dělat, anebo aspoň nepřekážejí. A jak mezi nimi krouží blazeovaná doktorka: "Hele, přestaňte nám tu omdlévat, máme jen dvě lůžka a obě jsou plná".
Paní už má nohy nahoře, ale zdá se, že je v pohodě. V pohodě je i darování krve. Zjistil jsem to před mnoha lety a vlastně se na ty zhruba čtyři výlety do roka těším. Připadám si pokaždé tak volný: Sednu do auta, pustím rádio na maximum, dojedu padesátikilometrovou rychlostí pět minut do Thomayerky (cestou někde ztratím peněženku, ale to ještě nevím), ztlumím rádio (až povezeme mimino, nemuselo by to ocenit) a zařadím se do fronty u kartotéky. Jako zamlada!
Ke krčské nemocnici mám své výhrady, což do počítače ťukám zkřiveným prstem, ale transfúzní oddělení bych hodnotil pěti hvězdičkami. Po prvním, zkušebním píchnutí se mě paní v okénku vždy zeptá, zda chci turka, nebo překapávanou (jednou se osmělím a toho turka zkusím), dostanu sušenku Mila a vždy mě dojme, že to bůhvíproč ještě někdo vyrábí. Pak pravdivě vyplním dotazník, že nejsem rizikový dárce, že nemám HIV ani čerstvý piercing v pupíku, a u toho se zastavme.
Přesněji se vraťme o deset let zpět, vidím to jako dnes nešťastného sebe na plánovací poradě časopisu Týden, kde jsem elévoval (tehdy tam ještě nevycházely přepisy rozhovorů Jaromíra Soukupa s Jaromírem Soukupem a taky to nevycházelo jednou za čtvrt roku, prostě to byl dobrý časák). Klasicky jsem neměl pořádné, nebo možná žádné téma, a když někdo přišel s tím, že muži-gayové nesmějí darovat krev a že je to skandální, nabídl jsem se, že to půjdu ověřit doslova na vlastní kůži. Koneckonců, sám jsem přemýšlel o tom, že se dárcem stanu. Přijde mi to na mě tak akorát nesobecké. Takže se to dalo spojit.
Nu, a opravdu to nešlo. Nějak jsem to každopádně sepsal, nicméně na Novinářskou křepelku to nebylo (ono to totiž nejde skoro nikde na světě, má to svoje důvody a patrně nejsme jako společnost zas tak homofobní, jak se na poradě časopisu Týden zdálo).
Blbé bylo, že velmi kreativní editor (jak já je nesnáším!) můj celkem korektní text přepsal. To by ani tak nevadilo, ostatně psal jsem fakt špatně, horší bylo, že jej obdařil titulkem Krevní apartheid. A v té nemocnici se to nějak doslechli či co, a pak už ode mě tu krev, kterou jsem jim chtěl darovat, už jako ne-gay, nechtěli. Protože nechcete krev od lidí, kteří něco předstírají a pak o vás píšou pamflety, resp. jsou pod nimi podepsaní.
Počkal jsem pár let a stejně jako dnes jsem vyplněný dotazník nesl lékařce. Možná měli zrovna málo krve, možná přeceňuji vliv časopisu Týden. Každopádně mě i mou krev napodruhé vzali na milost. Pustili mě do odběrové místnosti, kde hrává kapela Kryštof a na stěně visí skupinové foto sestřiček z jakéhosi výletu. Ukázali na rudé křeslo, kam jsem se ležérně posadil jako pán. Za pár minut jsem si šel pro další překapávanou a pro tři nožičky párků a čokoládu Milka za odměnu.
Jak jsem zjistil, těch nožiček už jsem v Krči snědl třiašedesát. Paní v kartotéce mi totiž dodatečně, protože minule se to nestihlo, předala stříbrnou plaketu za dvacátý úspěšný odběr. A víno a čokoládu a chipsy, ať to doma můžeme oslavit.
Plaketa je hezká a třeba tu krev někdy někdo využil. A navíc, přece jen je to medaile. I když to asi není nic, kvůli čemu by mi lidi padali k nohám.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat