Dělám první věc, co se v takových případech nutně musí učinit: vstanu. V dětském pokoji je klid, monitor je tichý, nemluvně spokojeně oddechuje.
Pípání totiž jde z kuchyně. Indukční desce vadí, že se po ní prochází šestikilový kocour. Z večeře na plotně zbyly tři palačinky, teď je jich už je dva a půl.
Měl bych mu vyhubovat, on sám ale dobře ví, že zhřešil. A já vím, že na to nemám sílu. Navíc musím zároveň ocenit sportovní výkon - mezi plotnou a ostrůvkem, odkud nepochybně přilétl, zeje metrová mezera a jemu je přes dvanáct let, je otylý a nemá rád výšky. Pochvalme i architektku, která byt navrhla vstřícně vůči potřebám všech jeho obyvatel.
Oba se tedy načas (než nás zase Hedvika vzbudí) vracíme do svých pelechů - já do postele, on do skříně s Maruščiným oblečením. On s mastnou tlamou.
Jsme v období, kdy se na otázku "Máš mě ráda?" běžně a zcela logicky odpovídá "Mám nablito ve vlasech". Ale není to náročné jen pro nás, nýbrž i pro Pepana. Ten má ostatně za sebou poněkud složitější rok, kdy měl podle všech předpokladů konvenční veterinární medicíny umřít. Koronavirus způsobující zákeřnou felinní infekční peritonitidu sice porazil, jeho majitelé mu však připravili další strázně. Má se vyhýbat stresům, ale to máte těžké. Kočky jsou divné a stresuje je všechno a nic.
Začalo to stěhováním. Předpokládám, že domácímu zvířeti zpravidla není moc co vysvětlovat, prostě se jednou octne v jiném bytě v úplně jiné ulici a třeba i odlišném městě a tam je a je roztomilé a nazdar. Jak si ale kočičí hlava vysvětlí, že sice pořád zůstává ve stejném domě, ale najednou jsou ty správné dveře zavřené a jde se bůhvíproč o patro níž? A že tam, kde byla zeď, jsou další místnosti? A že jeho označkované věci, jako je třeba starý nábytek z Ikey, tu sice jsou, ale najednou jakoby v jiném kontextu?
Když to zkrátím: s tímhle si Pepan poradil mnohem lépe, než jsme čekali. Asi platí, že raději se stěhovat, než nechat do sebe píchat osmdesát injekcí. Po jednom útěku na chodbu navíc zjistil, že v "jeho" původním bytě už opravdu vůbec nic není, takže už ho to neláká. Naopak zjistil, že v novém bytě je strašně moc místa na hraní a lze třeba parádně zarývat drápy do nových parket. Akorát asi chtěl udělat tlustou čáru a zanevřel na svůj pelech, místo něj si zvykl spát ve skříni.
A taky v korbičce kočárku. Ta se v chodbě bytu objevila o několik dní dříve než Hedvika. Od té doby, co jsme si ji přivezli z nemocnice, se o tento velice komfortní prostor oba dělí. A on se poprvé dělí i o naši pozornost.
Jak Pepan vnímá novou členku domácnosti? Zatím naštěstí nijak zjevně negativně - spíš jako takovou uřvanou kuriozitu. Její noční krmení, které mu nepochybně narušuje jeho šestnáct hodin spánku, nezapomíná využít pro připomenutí, že i on má ve dvě a v pět ráno hlad. No dobře, že seš to ty...
Zároveň si nepochybně všiml, že se režim trochu uvolnil a umožňuje dříve zakázané věci. Teď je na ostrůvku, strašně se soustředí, protahuje packy a já vím, co chce udělat, nemůžu to zakázat, protože mě to baví sledovat. Letí, plotna na protest zapípá, zvíře nachází kastrol a krátce poté mizí s ukořistěným kusem šunkofleků.
Hrozně mu to přeju a sám si jdu dát taky, pokud mi ještě nechal. Na stres a nevyspání je prý jídlo nejlepší.
Pípání totiž jde z kuchyně. Indukční desce vadí, že se po ní prochází šestikilový kocour. Z večeře na plotně zbyly tři palačinky, teď je jich už je dva a půl.
Měl bych mu vyhubovat, on sám ale dobře ví, že zhřešil. A já vím, že na to nemám sílu. Navíc musím zároveň ocenit sportovní výkon - mezi plotnou a ostrůvkem, odkud nepochybně přilétl, zeje metrová mezera a jemu je přes dvanáct let, je otylý a nemá rád výšky. Pochvalme i architektku, která byt navrhla vstřícně vůči potřebám všech jeho obyvatel.
Oba se tedy načas (než nás zase Hedvika vzbudí) vracíme do svých pelechů - já do postele, on do skříně s Maruščiným oblečením. On s mastnou tlamou.
Jsme v období, kdy se na otázku "Máš mě ráda?" běžně a zcela logicky odpovídá "Mám nablito ve vlasech". Ale není to náročné jen pro nás, nýbrž i pro Pepana. Ten má ostatně za sebou poněkud složitější rok, kdy měl podle všech předpokladů konvenční veterinární medicíny umřít. Koronavirus způsobující zákeřnou felinní infekční peritonitidu sice porazil, jeho majitelé mu však připravili další strázně. Má se vyhýbat stresům, ale to máte těžké. Kočky jsou divné a stresuje je všechno a nic.
Začalo to stěhováním. Předpokládám, že domácímu zvířeti zpravidla není moc co vysvětlovat, prostě se jednou octne v jiném bytě v úplně jiné ulici a třeba i odlišném městě a tam je a je roztomilé a nazdar. Jak si ale kočičí hlava vysvětlí, že sice pořád zůstává ve stejném domě, ale najednou jsou ty správné dveře zavřené a jde se bůhvíproč o patro níž? A že tam, kde byla zeď, jsou další místnosti? A že jeho označkované věci, jako je třeba starý nábytek z Ikey, tu sice jsou, ale najednou jakoby v jiném kontextu?
Když to zkrátím: s tímhle si Pepan poradil mnohem lépe, než jsme čekali. Asi platí, že raději se stěhovat, než nechat do sebe píchat osmdesát injekcí. Po jednom útěku na chodbu navíc zjistil, že v "jeho" původním bytě už opravdu vůbec nic není, takže už ho to neláká. Naopak zjistil, že v novém bytě je strašně moc místa na hraní a lze třeba parádně zarývat drápy do nových parket. Akorát asi chtěl udělat tlustou čáru a zanevřel na svůj pelech, místo něj si zvykl spát ve skříni.
A taky v korbičce kočárku. Ta se v chodbě bytu objevila o několik dní dříve než Hedvika. Od té doby, co jsme si ji přivezli z nemocnice, se o tento velice komfortní prostor oba dělí. A on se poprvé dělí i o naši pozornost.
Jak Pepan vnímá novou členku domácnosti? Zatím naštěstí nijak zjevně negativně - spíš jako takovou uřvanou kuriozitu. Její noční krmení, které mu nepochybně narušuje jeho šestnáct hodin spánku, nezapomíná využít pro připomenutí, že i on má ve dvě a v pět ráno hlad. No dobře, že seš to ty...
Zároveň si nepochybně všiml, že se režim trochu uvolnil a umožňuje dříve zakázané věci. Teď je na ostrůvku, strašně se soustředí, protahuje packy a já vím, co chce udělat, nemůžu to zakázat, protože mě to baví sledovat. Letí, plotna na protest zapípá, zvíře nachází kastrol a krátce poté mizí s ukořistěným kusem šunkofleků.
Hrozně mu to přeju a sám si jdu dát taky, pokud mi ještě nechal. Na stres a nevyspání je prý jídlo nejlepší.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat