Nic tak hrozného se však nedělo, jen ta radost byla veliká a pak jsme museli obdobně i na záchod, takže těch deset minut, které jsem řidiči a kapitánovi Filipovi nahlásil do telefonu, bylo o kousek delších. Volal mi a já jsem ho zahlédl, jak stojí na semaforech, a mávali jsme na sebe. Někam zahnul a pak jsem jeho auto viděl až o chvíli později, zastavené u okraje blikajícím policejním vozem.
Oni totiž stávají u nás před domem a tipnu si, že je to hrozně oblíbená směna, byť tím zatím asi moc životů nezachránili. Koukáme na ně s Hedou z okna. Do čtvrthodiny se vždy najde někdo, kdo se na světlech netrpělivě otočí do protisměru, místo aby nejdřív zahnul do naší ulice, prohlédl si zkrachovalou masnu a památník a růžový záhon na památku Lidic, pokojně objel ostrůvek a vystál si další červenou. Mne takhle chytili před asi deseti lety, když jsme jeli do zoo. A od té doby to už vím.
Filip se to dozví až teď. Stojí tam, drbe se na zátylku a pokouší se vzbudit pochopení a soucit (marně). Jedeme přece na zápas. Tak trochu se cítím provinile a běžím pro pětikilo k blízkému bankomatu. Vůbec jsem to ale neurychlil, protože jinak docela sympatický policejní tým snad čtvrt hodiny vypisuje bloček, což zcela zničí naši pohodlnou časovou rezervu.
Takže ano, zase něco nestíháme, tentokrát nám ulétá zápas. Na Chodově se parkuje snad nejhůř, proto nás nakonec Filip vysazuje poblíž hrací plochy a sám vyráží kroužit po sídlišti. My zbylí dobíháme přesně v šest, kdy má být výkop.
Cirkus Praha vypadá celkově hrozně nesepraně: bílé dresy na hráčích září, chlapci mají hodně vlasů a asi i ideálů a v tabulce jsou před námi. Pár minut to na to nevypadá, protože máme nesměle navrch, ale pak náš skvělý pokladník, organizátor a bohužel i obránce Kasper směšně podklouzne a chlapci jdou do vedení.
Nám se to pak celé nějak rozpadá a dostáváme další dva zbytečné góly vlastně z ničeho a věnujeme se úvahám o konci kariéry, což už jsem dávno měl udělat, a plodným diskuzím s uhrovitými rozhodčími, z nichž jeden má černé brýle. To by mohlo podněcovat blbé vtipy, ostatně opravdu nic nevidí, teď třeba nepochopitelně otočil aut v náš neprospěch. Kuba se zlobí, míč se k němu však okamžitě vrátí a on takovou tečovanou šmudlou zdálky snižuje těsně před poločasem na 1:3. Ono by to teda správně nebylo úplně těsně, ale ti borci nezvládli ani správně odměřit půlhodinu (ale já jim odpouštím, protože jsem taky v tomhle věku pískal hanspaulku a byl jsem ještě mnohem horší).
O poločase reklamujeme zakázané lisovky u jednoho ze soupeřů, které se projevily tím, že se kolíky otiskly na Filipova lýtka. Krátce poté, co kupodivu dosáhneme nápravy, se stane další divná věc: propadneme se herně asi o deset let zpátky, kdy jsem ještě chytal já a překopával míčem celé hřiště, z čehož pramenila většina našich sporadických gólů. Náš současný gólman Milan tohle naštěstí obvykle nedělá, ale teď jen nevěřícně sledujeme, jak dvakrát po sobě posadí krásný míč Matyášovi na hlavu, a je to najednou 3:3.
Kluci, kteří jsou vlastně taky docela fajn a po několika setkáních s idioty vlastně příjemní soupeři, úplně odejdou. Otáčíme to podobně nekompromisně, jako Filip svou škodovku, další hlavičkou: po závaru hlavou (dočista chtěně) nacházím našeho nejvyššího hráče Adama a ten míří zblízka do prázdné.
Pak ještě Filip, zřejmě ještě vykolejený předzápasovými událostmi, zahazuje něco, co snad ani zahodit nešlo, a o Matyášovi někdo z už trochu smutných soupeřů prohlásí, že je mu padesát (což ho asi mělo vytočit, ale on to jen smutně odkývá s tím, že si sám připadá starej). Mně rozhodčí pískne ruku, kterou vidí skrz ty své divotvorné brýle jen on, pak mě ještě párkrát zfaulují a vyválím se po trávníku a máme to, takovýhle obrat už jsme mnohokrát zažili, ale vždycky jen na náš úkor. Tohle je tedy mnohem příjemnější verze.
Vezu se zpátky do centra a teď zase nestíhám vyhlášení Novinářských cen, takže si dělám prostor na malém vápně zadního sedadla, protože se tam kvapně převlékám do košile. Pak je vyhlášení, raut a jedenáct večer. Že mám v rozsáhlé oblasti nad pravým obočím černé gumové tečky z umělé trávy, se dozvím až teď.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat