LÁSKA PROCHÁZÍ KOLEM

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše – tak zní titul jednoho z bestsellerů minulého století. Po několika společných dovolených s autorem těchto stránek musím dát názvu té vztahové beletrie za pravdu. A jestli se vztah na něčem opravdu láme, je to ten nejprostší lidský vynález – kolo.

Svého muže miluju – i přes jeho děravé ponožky, bordel ve skříni, chronické běhání a neuznávání mě jako majoritního akcionáře projektu Kocour Pepan. To všechno jsou malichernosti, ke kterým se zdánlivě přidává i náš odlišný názor na cyklistiku. Jenže jsem záhy zjistila, že kolo není tak banální věc, nýbrž jedna z cest do srdce vašeho vyvoleného. Jenže musíte vydržet a to se mně nedaří.

První společný cyklistický výlet si pamatuju matně, neboť negativní zážitky se snažím vytěsňovat. Bylo to v rakouském Zell am See – 40 km mě zmohlo natolik, že druhý den jsem strávila s knihou u jezera. Pak si pamatuju Telč – opět 40 kilometrů ihned po příjezdu, v noci svalová horečka zaháněná opět knihou a ibalginem a následný rozdýchávací pěší výlet, který se protáhl na hezkých 20 kilometrů.

Letošní rok jsem opět (ne)prozíravě šáhla po kolu a vyrazili jsme s kamarády na Moravu, kde došlo ke spiknutí kamarádky z dětství s mým manželem a vzešlo z toho 77 kilometrů. Od 55. jsem střídavě mlčela, brečela a odhazovala kolo zničená zradou nejbližších.

Čerstvým zážitkem je pak nedávný prodloužený víkend v Jizerkách. Odhodlaná strávit ho na manželově oblíbeném dopravním prostředku jsem si řekla, že tentokrát mě nic neporazí, nebudu křičet, brečet, nadávat. Budu šlapat a budu strašně free, aby si řekl, jak fajn má ženu babochlapici. Zabiju tu městskou holku v sobě a najdeme další společné hobby! Ale to by to nemohly být hory.

Ale viděli jsme třeba i Protrženou
přehradu!

Po 38 kilometrech a 30 stupních mě zlomil kopec číslo 1 258 (nebo tak nějak) a naše konverzace se zvrtla v onen starý známý dialog. „Kolik ještě kiláků?“ ptá se ona. „Tak 10 maximálně,“ odpovídá on a kontroluje své hypermoderní sportovní hodinky. „Támhle je zas nějakej zkurvenej kopec?!“ táže se nevěřícně ona a přestává se ovládat. „Prosím tě, vždyť je to jen taková vlnka,“ posměšně říká on, mezitímco přemýšlí, že si půjde ještě večer zaběhat. „Jak je sakra možný, že zase jedeme do kopce?“ křičí už ona. „Hele jsme v 900 metrech a potřebujeme se dostat na Jizerku, která je v 870 metrech,“ vypráví vůdce smečky. „To přece není logický, to bysme měli jet snad z kopce, ne?“ vybičuje zbytky mozkových buněk k výkonu blondýna. „Jenže musíme se dostat nejdřív nahoru na vrstevnici, abychom pak mohli klesnout, ne?“ utře ji muž.

A tak už další kopce nejedu a demonstrativně tlačím kolo a musím přiznat, že babochlapice ve mně zase prohrála. Tak snad se ten přerod z městské holky podaří příště.

text Maruška, foto Řízek