TELČSKO DO KOPCE

Česká televize v jednom z mnoha svých cestovatelských cyklů - nazvaném příznačně a krutě beatnicky Na cestě - ukazovala Telčsko. Náhodou jsem to viděl a dost mě to popudilo. Nejenže to bylo nudné jak učebnice vlastivědy a zaměnitelné se všemi ostatními takovými pořady (kromě Výletníků, kteří se liší tím, že jsou navíc ještě bezostyšně trapní a debilní), navíc to tam tak vůbec nevypadalo.

Na cestě jsme tam byli ještě před pár dny a rajzování Bartošky s Proenzi Donutilem (oni tam navíc ani nejsou, oni to jen čtou!) to naše připomínalo vlastně jen tou Telčí. Zatímco oni viděli nudného kováře, řezbáře betlémů vybaveného motorovkou a masopust s esenbákem v čepici a Bartoška žvatlal o golfu, my jsme jezdili furt do kopce, poznávali jsme neexistující hrady a ochutnávali tamní speciality. A kocour zlomil srdce jedné dívce.

Ta Telč leží přesně na půli cesty mezi Prahou a Vídní, ale hlavně téměř na konci cesty mezi Prahou a statkem v Borovné, kde jsme bydleli. Na cestě vrzala kola na střeše a kocour vstupoval do řízení.

Foukalo, když se hrbolatá dálnice změnila ve vlnitou asfaltku a nakonec jakousi cyklostezku, trochu jsme bloudili. Vinula se kolem masokombinátu v Krahulčí, což je takový průmyslový řbitov zviřátek. Traduje se, že někde za masokombinátem je v lesích ještě jeden skrytý masokombinát, kde se někdy dějí moc podivné věci. To místo má temnou moc, která prý nyní nabývá na síle. Bartoškovi hrůzou spadly brýle do očí. Donutila píchlo v koleni a přistihl se, že se těší, jak to bude někomu vyprávět.

Pak se statek objevil, čtvercový dvůr hned u rybníka. Pronajali jsme si krásný velký pokoj s klenbou a francouzským oknem s výhledem do kraje. A televizí, když se tím přesytíte. Všude je spousta zvířat, bez zdráhání lezou až do pokoje. Dva stejní psi oba přezdívaní Tesák, koťata Bábovka a Zrzavý a bílá kočičí dorostenka Sváťa (ta jediná se tak opravdu jmenovala). Do ní se náš poněkud vykastrovaný Pepan až po uši zamiloval a prožil s ní krátký platonicky pedofilní románek. Od dávného vztahu s kocourem Pepínem nic podobného nezažil. Cestou za ní si při skoku z okna do přírody plnoštíhlý Romeo dokonce pochroumal kotník a chvíli ostentativně kulhal.

Lidé jsou tu milí a pohostinní, ale i to má své meze. "Můžete tu klidně grilovat s námi... když si něco koupíte a donesete. Jestli chcete zase někdy přijet, zavolejte, a když bude zrovna náhodou volno, můžete." Žádná zbytečná podbízivost. Aby ne, mají tam plno. A není divu.

Telč je nádherná, zvlášť když v malebném centru nejsou historické trhy se stánky se středověkým fast foodem trdelníkem a takovými těmi hnusnými celofánovými balónky. Nejsem moc rebel, dám si langoše, kterým by se dal klidně i namazat řetěz.

Před přívalovým deštěm se schováme do vinné garáže, která má po stěnách nalepenou tapetu s kameny imitující renesanční sklepení. Velká garážnice nám spiklenecky poví, která ze stáčených vín jsou hnusná - její kolegyně tomu totiž vůbec nerozumí. Abychom se nenapálili. To naše je dobré. Pak přeci jen trošku zmokneme a Marušce se nádherně obtiskne vlhké sedlo na světlé kraťasy. Svérázná prodavačka v Jednotě to vidí stejně. "Ta vaše přítelkyně, nebo co to je, má dobrou prdel. Hej vy, máte dobrou prdel!"

Další den jedeme na pořádnější výlet. Asfaltová trasa s magickým číslem 5024 je pestrá a zajímavá a zvlášť jednomu z populárních herců by pohyb prospěl. Pohyb, to jsou kopce. Ujedeme přes padesát. Obědváme před klášterem v Nové Říši, na který ČT zapomněla.

Gastronomicky je však celá výprava pohromou. Není hospoda, kde by nás něco nenaštvalo. Pizzerii Italia v Telči, kde mají ještě troufale pověšenou mapu té nic netušící země na zdi, jsem ze soutěže rovnou vyloučil. To byl konzervově kečupový hnus. Jinak vesměs smažáky a retardovaná obsluha bez zájmu.


Maruška nemá ráda kopce, bloudění a když jedeme po louce nebo po okraji pole. A když ji při tom fotím. Ironií osudu je na našem posledním výletě všeho dosti. Nečekal jsem totiž, že bude koupací rybník sedm set metrů nad mořem - tedy na kopci. A přísahal bych, že jsem na mapě na fotce skutečně viděl věž toho hradu, který už pět set let nestojí.

"Máte naozaj meškanie," vysmála se členka party jiných výletníků mému rozčarování. A poprosila nás o skupinovou fotku. S údajnou hradní zdí. Tedy s tím, co z ní zbylo. Já tak pohotový nebyl, takže máme jen šutry, bez nás. Hledaná voda byla průzračná, vyjeli jsme skoro až na Javořici. Pak jsem píchnul a opodál zaokrouhlil 2 tisíce kilometrů na kole GT. Chleba ale levnější nebude.

Stopáž našeho výletu se nachýlila den před mou operací. Ve strašlivém vedru jsme v lese našli pár seschlých hub, které místní nechali coby milodar Pražákům. A vyrazili jsme domů.

Pepan to chvíli musel zpracovávat, ale někde u Jihlavy se odláskoval. Zbyly mu jen vzpomínky a možná blechy. "Stejně ještě neměla občanku a byla taková neduživá," mávl packou a rozvalil se řidičovi na klín. "Ale až trochu vyroste...," přemítal. My se tam někdy určitě vrátíme, neboj.

text, fotky a screen Řízek