Kvalita koncertů Xaviera Baumaxy je podobně nevyzpytatelná jako střízlivost Ivety Bartošové, a tak jsme si od jeho srpnového vystoupení na Střeláku radši moc neslibovali. Ovšem tentokrát nás tenhle neomalený burák od Litvínova překvapil. Hrál téměř dvě hodiny, stačil obstojně urazit Japonce pod pódiem a info pro dámy: neskutečně zhubnul.
Střelecký ostrov by se klidně mohl jmenovat Počůraná hrouda. Já, Lukáš, Milan s Terkou a Forejt jsme si krátce před osmou způsobně stoupli do fronty, která se vlnila kolem těch čichově nejintenzivnějších zákoutí.
Jsme ale chytří a lístky jsme si koupili předem, a tak jsme se po jednom vyvolání biletáře stali VIP a zbytek té lůzy jsme předběhli. Po našich necelých dvou pívácích se Mistr objevil na pódiu s formací Hněddé smyčce a spustil svoje vrzání. Po první písničce bylo jasné, že promile alkoholu v Lubomírově krvi jsou rozhodně menší, než tomu bylo na rozpačitém koncertě v Lounech.
Xavier hrál i zpíval čím dál lépe, urazil tradičně Havla a improvizovaně i skupinku Japonců pod pódiem, když zhodnotil jejich foťáky a následně se pustil i do neotřelé geopolitické analýzy situace ve Fukušimě. Tomio Okamura by z takového PR pro Česko jásal.
Nás naštěstí neurazil, i když Péťa se cítil dotčený písní Nazijazz, která haní jeho oblíbeného umělce Hrušínského, ale i tak se to panu učiteli docela líbilo. Nejvíc se to líbilo mně, protože mám pro Lubomíra Tichého velkou slabost a odpustím mu kdejaký hřích (až na jedno velké tajemství).
Justin Bieber má patnáctky, Xavier Baumaxa mě… a kytaristu Hněddých smyčců. Právě tenhle přízrak nám koncert trochu kazil. Nejenže mi lezl do zelí a neustále si s Lubomírem plácal, ale navíc vypadal jak zarostlejší Franta (považte, že to už je umění) na tripu. Při hraní se tak podivně kýval a nám se prostě nelíbil.
Pak tenhle podivín naštěstí někam zmizel a Xavier zodpovědně dotáhl koncert až do prvních minut policejní hodiny. Za námi přišel strejda Ondřej, který úsilí svého vrstevníka pozoroval z povzdálí. „Tuto píseň jsme věnovali všem pracovníkům léčeben dlouhodobě nemocných,“ rozloučil se s námi Baumaxa po pětiminutovém opakování věty Utři si tu prdel sama, nebo ti ji utřu já. K nám v tu chvíli zavanul odér z Toi Toi, a tak jsme radši rychle opustili Střelák a šli ještě na pivo, beton a tlačenku na Kampu. A když jsme před půlnocí přecházeli most k Národnímu divadlu, zahlédla jsem otevřené Mistrovo auto, na chvíli se zastavila a pak si řekla, že se třeba osmělím příště, protože znát Xaviera na jevišti je zatím pořád lepší, než si plácnout s tím tělnatým nevěrným notorikem z Litvínova.
text Maruška, mobilní fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat