HLAVOU DO PÍSKU

Byl to můj velký den. Celý tábor mi ten den musel povinně ležet u nohou a poslouchat mě (konečně!), byl jsem totiž šéfem dne - kdybych tedy méně oblíbeným náčelníkům rozkázal, aby šli třeba rukama rozhrabovat latrínu, nic jiného by jim nezbylo než vyhrnout si rukávy. A tak je škoda, že v táboře vlastně celý den nikdo nebyl, poněvadž všichni, včetně nepopulárních vedoucích, byli na výletech. My jsme strčili hlavu do Písku.

Tady měli komiksy.

Původním cílem bylo hornické muzeum. To mi přišlo sice trochu podezřelé, když se v Písku nic netěží, ale mlčel jsem. Na místě nám pochyby potvrdili zaměstnanci muzea Prácheňska, když nám sdělili, že jsme si asi spletli Písek s Příbramí.

A tady všechno.

Možná měli pravdu, možná ne. Ale popatnácté jsme děti do (s prominutím) trochu nudného prácheňského muzea hnát nechtěli, byť ty kroje a další staré věci a tak jsou samozřejmě moc prima.

Naštěstí opodál nám Evropská unie postavila daleko zábavnější atrakci. Oni totiž vzali starou pivovarskou sladovnu, celou ji zrekonstruovali a dovnitř naskládali asi sedm různých galerií a infocentrum.

Protože bylo celkem nevlídno a vstupné bylo lidové, šli jsme to prozkoumat. A nutno říct, že se to unii a spol. povedlo, bylo to hravé i poučné a přiměřeně interaktivní. Akorát medailony autorů byly k neučtení, patrně to někde stáhli, což by nevadilo, ale mohli to aspoň zkrátit.

A tady mají obědy za 69.

Milé průvodkyně nás protáhly všemi expozicemi, mezi dětmi byla jednoznačně nejpopulárnější ta první věnovaná ilustrátorům dětských a jiných knížek. Protože tam byla mluvící obrazovka a soutěžní kvíz, který se dal jet pořád dokola do zblbnutí.

Ke konci to už bylo trochu únavné.

Mně se líbila i další patra, třeba výstava komiksů nebo prastaré reklamní plakáty. (Jejich prodejní kopie nám nyní dokonce zdobí kuchyni a Milanovi bůhvíco).

Dohromady jsme tam strávili několik hodin až do pozdního oběda. Děti pak měly dlouhatánský rozchod na nákup kravin a na sbírání osobních údajů od lidí na ulici, což bylo takové hravé upozornění na to, co by se mohlo stát, kdyby se dobře neučily a skončily jako otroci průzkumu trhu. Ale bavilo je to. A my jsme šli do tříhvězdičkového hotelu na hotovku za 69,-.

Tonda získává údaje. Foto: Jirka

Po slušném obědě jsme sháněli strunu a tedy i prodejnu s hudebninami, která v Písku patrně nikomu nechybí, poněvadž tam nejspíš není. Bývala tam, Vlasta zde tenkrát zakoupil své hojně využívané bendžo a různé cinkací a ťukací nástroje. Takže bohužel, Písečtí jsou amuzikální. Zato jsme našli zmrzlinu. A na konci rozchodu také všechny naše děti se spoustou rozličných osobních údajů.

Jeli jsme vlakem zpět, pěšky z Čimelic okolo rybníků a statku pána, jenž má a nemá oko. Večer jsem pak pozbyl řízení táborového chodu, aniž bych uskutečnil svůj latrínový nápad. Tak příští rok.

 text a fotky Řízek