Zvíře je už poměrně ostříleným táborníkem: jeho obří svítící oči plaší děti na nočních hlídkách už třetím rokem a jeho ofenzivní výpady vůči mnohonásobně větším, ale i drobnějším psům jsou pověstné. Tentokrát však byl Pepan nečekaně zatáhlý.
V prvních dvou dnech o sobě prakticky nedával moc znát. Nejedl, nepil a schovával se před světlem a před křičícími dětmi, jako by měl nonstop kocovinu. Chvílemi jeho majitelé dokonce nevěděli, kde vůbec je. Ale byl jim nablízku. Jouda si totiž vykutal doupě v ležící krosně v předsíňce stanu.
Nápadně pohyblivý batoh nakonec přeci jen neušel naší pozornosti. Po odhalení však Pepan brloh z fuseklí a mikin odmítal opustit, nechal si dokonce nosit pokrmy až pod nos, jako by to byla vlastně normálka. Když se trochu osmělil, nechtěl, jako správný táborník, vylézt ze stanu.
Jeho táborový blok však najednou skončil dva dny před naším odjezdem. Pepan byl najednou jako vyměněný. Chodil za námi zase jak pes, labužnicky ochutnával různé druhy trávy a pozoroval a lovil bzuky, což je krycí jméno pro hmyz. Při naší hudební produkci dokonce poslouchal opodál. Odvážil se i na večírek do holčičí kuchyně a třeba i jemu bylo líto, že nakonec žádný nebyl. Snad se mu nakonec ani nechtělo domů. Dočista se s táborem sžil.
A Maruška? Kdyby místo latríny byly třeba aspoň toitoiky, třeba by se jí tam taky líbilo.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat