ZÁPISKY Z VELKÉHO MĚSTA

Pojďme zbourat londýnské stereotypy! řeklo si město a po zbytek výletu na nás vybalilo třicetistupňová vedra. Potily se hlavy turistů na parnících na Temži, jakož i rozpustile nebojácné veverky a randící páry holubů v parcích.

Egyptská kočka mau.

Sobotu jsme zahájili v tamním národním muzeu. Společně s Hankou a Václavem jsme prošli expozici, která by se klidně mohla jmenovat Velká koloniální krádež. Mezi přivezenými kusy chrámů, pilíři s hieroglyfy a mumiemi byl nicméně příjemný chládek.

Žádné velké nadšení, taková trochu suchařina s několika přeslavnými exponáty. Nejvíc se mi líbily balzamované kočky a pak zelené kroužky (asi) z nefritu, o kterých nikdo - ani muzejníci - neví, k čemu sloužily. Ale my jo. Václav a Hanka pak šli svou cestou dál neznámo kam, my jsme vyrazili do Greenwiche.

Prdele, které si fotí poledník.

Překvapilo mě, jak je observatoř malinká a jak moc je to do kopce. A rozběsnila mě nejabsurdnější fronta celé výpravy, a to "queue" na nultý poledník. Lidé ze všech koutů světa v tom strašlivém vedru trpělivě vyčkávali na to, až se budou moci vyfotit u hnusného obelisku na rozhraní polokoulí. Zvrhlé.

Observatoř byla naopak perfektní, výstava o sextantech a teleskopech zábavná a hravá. Ve srovnání s ostatními londýnskými atrakcemi i v podstatě za hubičku.

Nedělní program? Převážně Tower. Překvapeně jsem přijal nabídku slečny pokladní, abych se díky svým berlím stal namísto studenta nemohoucím a Maruška mou pečovatelkou. Za ušetřený nemalý peníz jsme posléze ochutnali tu pravou britskou gastronomii - tradiční fish and chips. Rafinovaná kombinace smažené tresky, nevymačkatelného citrónu, humpoláckých hranolek a směsí horčice, majolky a kečupu byla prostě delikátní.

Beefeater, který vlastnoručně hlídal Hesse.

Komplexem Toweru nás (a pár dalších) provedl opravdický beefeater, anebo nějaký zkrachovalý herec - nicméně byl velmi přesvědčivý. Vyprávěl historky o lásce, hrdinství, krvi, mučení a Rudolfu Hessovi, a tak celkem snadno strhl dav posluchačů. Byť, přísně vzato, kromě celé řady hrubých věží a parkoviště zaměstnanců toho moc k vidění nebylo.

Třpytivé kamínky a veteránův koncert

Mrkli jsme i na korunovační klenoty a na další serepetičky, bez kterých se pořádné veličenstvo neobejde. Ty byly pravé a zářivé. Zbytek komplexu byl už slabší. Například mučírnu uváděly hyperkorektní pseudohumanistické kecy o tom, že se vlastně v Anglii téměř vůbec nemučilo.

Hanička a Václav.

V části věnované zvířatům, která tamní králové dostali darem, se dal poskládat vlastní živočišný druh. Vytvořil jsem bojového krokobraza, zatímco Vašek se mi pak pochlubil, že bez potíží poskládal tygra a že to nebylo vůbec těžký. Myslím, že to nepochopil a že je dobře, že dostal ten kurz angličtiny.

Večer jsme se sešli pod stromy v Hyde parku. Místo Takáče a Kvapilové dorazila Hanka s Václavem a pochoutkami z mekáče a mexickým pivem. Přispěli jsme kalifornským vínem, a humorným pádem na trávník ve vzájemném klinči, zatímco za rohem rockoval šestašedesátiletý otec osmi dětí Rod Stewart.

U telefonu Winston.

Přišlo na něj prý 45 tisíc lidí a v Evening Standardu (jediné noviny, kterým teď věřím) mu dali jen průměrné tři hvězdičky z pěti. Přesto si cestou z koncertu celý narvaný vagón podzemky sborově zpíval Ná ná na ná ná, nananananananá, nananananananá. Byl jsem namáčknutý s hlavou a berlemi ve dveřích, bylo děsné vedro a bylo to super, i potom.

Jedeme domů! Sháníme narychlo pohledy a pospáváme ve stínu v parcích. Do parlamentu ani do opatství nejdeme, nestíháme ani Sherlockův byt. Zato se mrkneme do válečného vládního krytu a Churchillova muzea, kde ze sebe tentokrát záměrně udělám raněného mrzáka s pečovatelkou, libry docházejí.

Veverka z Rychlé roty.

Proč je u všech vlaků nápis zrušeno, když je potřebujeme k cestě na letiště? Protože mají nějaké potíže se semafory nebo zabezpečením. České dráhy v Británii! Když už konečně chvíli jedeme, panťák se plouží mezi poli a loukami a desítky králíků na nás zvědavě koukají. Jinak stojíme a čas hrozně rychle utíká.

Luki v Hyde parku.

Přijedeme ale tak akorát, abychom se zařadili do předposlední fronty - na poslední místo. Na palubě hrajeme lodě, duel končí popletenou remízou a přistáním. Přetáčíme hodinky a v půl druhé nás 510ka vyplivne v polospánku doma.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek