FRONTA NA LONDÝN

Čekání ve frontě na odbavení, čekání na opožděné letadlo, na kontrolu pasů na letišti, ve frontě na jízdenky, ve frontě na cokoli a na vše. Existují tu nepochybně i fronty na fronty. A všude spousta autorit. Ale můj první londýnský den téměř nepropršel, na Britské ostrovy mě pustili a v čínském bufetu jsem byl úplně jako doma.

Tady bydlí královna.

Ale popořadě. Autobus do Londýna vyjíždí v 4:21 ze Zelené lišky. Zíváme. Je to číslo 510, na Ruzyň jede přes Strahov, Větrník, Liboc a další bizarní místa. A jeho cesta trvá dokonce déle, než nás posléze růžové letadlo ponese přes mraky a moře – ovšem je tam trošku fintička s posunutým časem, víme?

Ruzyně v pět ráno spí, z první fronty mě vytahává nagelovaný debíleček, asi mi chce pomoct, když mám ty berle. „Co to máte za občanku? Vždyť ji máte celou zohýbanou a slepovanou izolepou. To teda nepůjde, s tím vás nikam nepustíme,“ pronese autorita a začne se telefonem radit s ještě o kousek vyšší autoritou. Studený pot. „Tak my jsme to jako neviděli, schválně, co vám na to řeknou v Anglii,“ pronesl šéf nakonec. A pustil nás do další čekárny.

Letadlo se z „provozních důvodů“ zpozdilo. Co si pod tím představit? Pilot se včera hrozně vožral a musí se rychle zacvičit nový – „vtipkuji“ s olepenými doklady v kapse. „Jeden z členů posádky se nedostavil, museli jsme sehnat náhradu,“ mlží kapitán i letušky o 45 minut později, když už se opravdu asi poletí. Takže jsem možná měl pravdu.

Amorek.

Let je fajn, nový pilot je asi talentovaný, jen je málo místa na nohy i na berle. V půl deváté, vlastně už osmé přistáváme v Lutonu a zařazujeme se do další fronty na důkladnou pasovou kontrolu. Had lidí se vine obrovskou halou, všude samí pašeráci kokainu a obchodníci s bílým masem, je potřeba to prosít, jen do nich. Po čtvrt hodině si mě z davu vytahává autorita. Takže už to prasklo, ten iniciativní blbec telefonoval přes moře, že je moje občanka bezprecedentní hadr.

Studený pot, koktání. Ale ne, to mi jen paní celnice chce pomoct, když mám ty berle. Pouští nás před všechny potenciální kokainisty i ostatní zdravé lidi, kteří si tu ještě tak hodinku postojí. Ind za přepážkou jen mrkne na občanku a s tváří mistra světa v pokeru nebo v kuličkách mě pustí do Anglie. Venku kupodivu svítí slunce.

Bufetová čtvť.

Další fronta na lístky na vlak. Jedeme příměstskou soupravou na West Hampstead, odtamtud nadzemkou do Stratfordu, kde někde máme bydlet (to už s místní tramvajenkou). Měli jsme tím ušetřit, ale vypekli nás, stálo to stejně hodně jako jakýkoli jiný spoj z letiště v polích do Londýna. Na předměstí samé titěrné cihlové domky pro panenky s přístavky pro ještě menší panenky. Vypadá to tu jak z učebnice angličtiny.

Všichni se o nás hrozně hezky starají, hlavně nahrané ženské hlasy z reproduktorů. „Pasažéři se zavazadly nechť použijí výtahu! Pozor na mezeru mezi nástupištěm a vlakem! Kdykoli uvidíte něco podezřelého, neprodleně to nahlaste autoritám!“ opakují do zblbnutí. Prostě jsme v bezpečí. Všichni pořád telefonují, hlavně ve vlacích.

SK Okříšky vs. FC Londýn.

Bydlíme v pěkném, čistém pokoji v hotýlku pod obrovským javorem, o funkci paní domácí se dělí dva Indové. Po poledním klidu vyrážíme do města. Autobusem a asi třemi linkami metra přijedeme někam k Buckinghamskému paláci, společně s červenými fotbalisty SK Huhtamaki Okříšky, mezi které jsme se omylem přimotali. Maruška pěšky, já houpavě pokračujeme kolem Downing Street na Trafalgar Square. Před bydlištěm Camerona policajti pacifikují davy, protože má zrovna někdo přijet. Zrovna se mění stráže. „Vole, přecedo, stoupni si k nim, když seš taky červenej, já si vás vyfotím,“ huláká hvězda okresního přeboru v teplákovce. Je mi trochu stydno, ale taky trochu jako doma.

Kolem lvů a admirála Nelsona přes rozestavěné Leicester Square dojdeme k Piccadilly Cirkus, kde jsou živé sochy a neživá socha Amorka. Pokračujeme do čínské čtvrti, kde zapadneme do bufetu a ochutnáváme laskominy, které do českých čínských bufetů ještě nestihly dorazit. A za počínajícího deště obracíme k domovu a jdeme brzo spát, zítra nás čeká Venál a muzea. Na to oboje je potřeba být čerstvý.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek