TÝDENNÍ VÝLET

Zpravodajství na procházce
text a foto Řízek, spolupráce na titulku Maruška

Není to tak, že by se novináři jen společně propíjeli skrze večery a přes den něco případně napsali v očekávání dalšího večírku. Skutečnost je totiž daleko pestřejší. Nedávno jsme třeba s částí redakce vyrazili na výlet.

Protože jsem v kolektivu nejmladší, ambiciózní a mám nejhezčí pohorky, stal jsem se šéfredaktorem výpravy. A protože jsem si zároveň byl dobře vědom křehkosti své kolektivní obliby, vymyslel jsem trasu idylickou tak, aby příliš nezatížila redakčními poradami a večírky zdeformované postavy. Zároveň trasu navigačně nenáročnou, abych se zbytečným blouděním neztrapnil. To se ovšem povedlo jen zčásti.

Jeli jsme k Sázavě. Není náhodou, že výletu předcházel večírek, ale disciplinovaně se neprotáhl až do raníčka, a tak na smluvený sraz dorazili snad všichni, kdo tam měli být. Marjánka, já, Iva, Veronika a Renier.

„Íííííííííííííííí,“ přivítal nás středověký dvoupatrový východoněmecký vagon. Ne tak Vanessu, která přiběhla až těsně před odjezdem. Ale o otravné pískání nepřišla, toho bylo dost po celou cestu a bylo to asi tak příjemné jako koncert vuvuzelové kapely. Zato nás zamračená lokomotiva protáhla několika tunely, a než jsme se nadáli, byly tu Pikovice.

Nedaleko poslední peřeje si trampský podnikavec otevřel okénko s buřty a pivem a kořalkou lacinou. To pivo by bývalo bylo určitě žádoucí, jenže on na nás vytáhl kazeťák nabitý Nedvědem, což nás odehnalo dále po stezce. Na skalních útesech, kde prý po nocích strašívá bájná čarodějnice Chica de la roca, se nám Vanessa pochlubila se svým velmi osobním životem a vlastně i dalšími věcmi. „To jsem rád, že to vím,“ přiznal jsem upřímně.

A chvíli poté Vanessa seřvala amerického cyklistu, který mluvil moc nahlas. „Zklidněte si ho, prosimvás,“ doporučila ještě rázná dívka hromovým hlasem manželce sportovce a my jsme měli radost, jak pěkně reprezentujeme. Pak ještě Vokurka hledala na zadní straně mé praktiky obrazovku, že by si třeba prohlédla ty moje fotečky.

Viděli jsme třeba slimáka, nějaké další lidi, vodáky a po devíti kilometrech konečně i hospodu bez Nedvěda, zato v Kamenném Přívoze. Pak dorazila i politická reportérka Eva, jež musela prostě zhlédnout Paroubka v televizním souboji – určitě už tehdy věděla, že je to naposledy!

Vyrazili jsme od hospody k nádraží v klidném tempu, které se velmi změnilo poté, co jsme se pod mým vedením (ano, nejsem ani šéfredaktor, ani pán všech moří) cestou trochu ztratili. A co teprve potom, když jsme po kolejích dobíhali vlak. Počkal na nás, cestou zpátky jsme usínali a spatřili vodního lyžaře brázdícího závěje jiskřivé hladiny. Byl to parádní výlet a příště prý jedeme na Kubu, to by taky mohlo být fajn.