KLOSTERMANNOVA BLANICE

Udělat se šestkrát
text Šunka, fotky Řízek a Franti

Přesně v půl sedmé ráno jsem byla naivně v turisťáku jenom já (a Špína). Nicméně brzy potom dorazil zbytek, takže Špína neměl moc času začít brblat.

Asi o hodinu později jsme vesele vyrazili na cestu za dravou a divokou vodou, kterou jsme všichni, až na výjimky, zvládli. Někdy s neuvěřitelnými akrobatickými výkony, ale o tom později.

Naše společnost sestávala z šesti mužů: Rádoše (organizátora výpravy), Franty (coby řidiče na krátké úseky), Řízka a Špíny (jak jsem již nakousla), Žvejka (člena mé posádky) a Honzy (bývalého spolužáka Rádoše – Banána) a dvou dívek: Zdeňky, která se nás stále ptala, jestli je možné mít i sedm dní kocovinu, a mne, tedy Šunky.

Až na to, že nám nesvítil vlek, proběhla cesta v pořádku. U Blanice jsme na sebe oblékli ty nejmenší vesty, co jsme v turisťáku našli, což byly právě ty, co se tam najít daly… Zasmáli jsme se Špínově profesionální vodácké obuvi a vyrazili.

Já jsem Žvejkovi několikrát důrazně připomenula, že mám po plastice bubínku a nechci jít na replastiku, tak ať jede slušně. Žvejk se zatvářil, že to pochopil. Na prvním jezu, který je už asi 20 metrů od startu, jsme ovšem předvedli, že za to opravdu umíme vzít. Vykouzlili jsme totiž náš první bravurní fantastický (naštěstí) neopakovatelný akrobatický výkon s třemi vruty a hlavně s grácií.

Uprostřed jezu jsme se zašprcli na nějakém šutru, Žvejk neváhal, nechytal se bortů (pravda, pustil jednou rukou pádlo), ale to proto, aby mohl odvážně strčit ruku do vody (s patřičným efektním náklonem celého plavidla) a odstrčit nás od toho proklatého šutru. Podobnou figuru jsme si procvičili ještě několikrát, nicméně vždy s grácií.

Po první jízdě Žvejk pojmenoval náš tým Fortuna crew. Naproti tomu nevím, kolik uměleckých efektů předvedla Overboard crew Řízka se Špínou, ale je jisté, že počet jejich cvaknutí je strhující. Je to číslo 6! (Esíčko, špatný náklon Špíny, nevím, asi jez, opět špatný náklon Špíny, atd. a dále.)

Rádoš to dnes vystihl na Facebooku, dovoluji si ho citovat: „Blanice je nejvíc nejlepší řeka! Ale cvaknout se šestkrát na dvanácti kilometrech, to už chce opravdu notnou dávku snahy!!!“

Franta na nás byl hodný a v mezipauze nám uvařil čaj a po mně prudce hodil Špínovu hoperskou čepici z líčí tak, že mě málem skalpoval – nevím, čím jsem si to zasloužila. Franto? Já jsem zaobdivovala chlapce, že do toho jdou znova, a jeli jsme.

Ale v druhém kole se již všechno uklidnilo, Overboard crew to vybrala v tom prvním i za ostatní. Po vylodění jsme vyrazili na oběd. Franta se galantně zeptal nějaké postarší paní, kam máme jet na jídlo, paní poradila, Franta se jí zeptal, jestli si ji může vyfotit, Řízek ji vyfotil a jeli jsme do úplně jiné hospody…

Dali jsme si 3 x 13° bezva nový polotmavý ležák Klostermann a cesta domů rychle ubíhala. Honza párkrát křičel, že nemá co pít, že potřebuje do hospody, ale spravil to Frantův rum do čaje, takže nám Rádoš musel zastavit jen dvakrát na čůrání.

No a teď už víte všechno, bubínek mám celý, mám modřiny na kolenou, Žvejk je bezva zadák akrobat, modřiny snad nemá. Řízek se Špínou asi jo a myslím, že tam k modřinám přibudou i nějaké ty šrámy. Rádoš si dal v hospodě sice kafe, nicméně v Praze si to pak opravdu vynahradil. Zdenička se dostala díky Klostermannovi z kocoviny a Honzu jsem potom už neviděla, takže nevím…

Franta přišel o rum, ale našel mi mikinu, takže mu klidně přispěju na novej. Díky, Franto!

A dík patří také Rádošovi, který to všechno způsobil; Fortuně a Overboard crew a Klostermannovi, který se k nám také přidal.

Takže jako – Blanice je nejvíc nejlepší řeka!!!