Teplákovka na půl žerditext Milan foto Marťas
Přestože naše akce propagujeme skrze nejrůznější informační kanály, jen málokdy, jestli vůbec kdy, se nám podaří někoho přesvědčit, že trávit čas s námi je prima. Tentokrát se sešel v podstatě jen jeden člověk, totiž Martin a Milan Jansa, a přitom šlo o poměrně nevídanou událost: v pražské Akropoli vystoupila jedinečná norská kapela Hurra Torpedo.
Tříčlenná partička ze Skandinávie si k provedení většiny svých písní vystačí s jedinou elektrickou kytarou a několika vysloužilými elektrospotřebiči, které obstojně nahradí kompletní bicí soupravu a ještě k tomu nabídnou i zajímavou podívanou. Pánové měli zkrátka dobrý nápad jak hudbu zjednodušit a přitom okořenit. Navíc mají charisma až na půdu, líbivý hlasový projev a schopnost vybrat ze světových hitů právě ty, kterým takový neuhlazený kabátek parádně sluší.
Před koncertem jsme si dřepli na naše tradiční místo u popelnic před Akropolí, abychom probrali všechno důležité a doplnili energii po náročném a horkém dnu. Posledně jsme, to bylo před Mňágou, na stejném místě potkali dvojníka Franty a i dneska nám byla bohyně absurdity nakloněna – naproti přes ulici se promenádoval naprosto přesnej Žvejk.
Chlápci v teplákovkách začli hrát asi v půl deváté a skončili přesně v deset, přesto jsme nelitovali, že jsou kvůli devatesátiminutovému představení naše peněženky o 340 korun lehčí. Něco takového se zkrátka nevidí každý den, a to nemám na mysli jen prdelky norských recesistů, které byly zcela samozřejmou, očekávanou a nezbytnou součástí koncertu. Naštěstí někdo z obecenstva mezi blýskajícími fotoaparáty třímal i kameru, takže je alespoň zlomek atmosféry bezpečně konzervován na věčné časy jak pro ty, kteří si chtějí zážitek připomenout, tak i pro ty ostatní, kteří budou nejspíš při sledování záznamu litovat, že si nechali takovou estrádu uniknout.
Když nás polodebilní vyhazovači vyšťouchali (řečí facebooku: dali nám poke) ze sálu, vydali jsme se do nedalekého klubu Matrix, kde jsme ještě chvíli poslouchali nějakou roztomilou studentskou kapelu a odkud nás ochotný Marťasův kamarád ze střední odvezl až do Radotína. Laskaví policisté nám z auta poradili, abychom se nebavili na kolejích (závory byly pochopitelně nahoře, zase nás nepodceňujte!), a pak jsme se, nevím proč, rozhodli, že přespíme v klubovně. Že tam potkáme v půl druhé ráno Lukyka, to jsme nečekali, ale vzhledem k bizarnosti událostí, které nás do té chvíle stihly potkat, nás už něco takového nemohlo rozhodit a pokojně jsme usnuli na pohodlných žluťoučkých molitanech.
Snad se k nám Norové ještě někdy vrátí a s legračním přízvukem zazpívají znovu Skákal pes přes oves a snad také příště dorazíme na jejich koncert v hojnějším počtu! Protože THIS IS NOT ENOUGH! É! É!
Žádné komentáře:
Okomentovat