WHERE IS MY MIND?

Teplákovka na půl žerdi
text Milan foto Marťas

Přestože naše akce propagujeme skrze nejrůznější informační kanály, jen málokdy, jestli vůbec kdy, se nám podaří někoho přesvědčit, že trávit čas s námi je prima. Tentokrát se sešel v podstatě jen jeden člověk, totiž Martin a Milan Jansa, a přitom šlo o poměrně nevídanou událost: v pražské Akropoli vystoupila jedinečná norská kapela Hurra Torpedo.

Tříčlenná partička ze Skandinávie si k provedení většiny svých písní vystačí s jedinou elektrickou kytarou a několika vysloužilými elektrospotřebiči, které obstojně nahradí kompletní bicí soupravu a ještě k tomu nabídnou i zajímavou podívanou. Pánové měli zkrátka dobrý nápad jak hudbu zjednodušit a přitom okořenit. Navíc mají charisma až na půdu, líbivý hlasový projev a schopnost vybrat ze světových hitů právě ty, kterým takový neuhlazený kabátek parádně sluší.



Před koncertem jsme si dřepli na naše tradiční místo u popelnic před Akropolí, abychom probrali všechno důležité a doplnili energii po náročném a horkém dnu. Posledně jsme, to bylo před Mňágou, na stejném místě potkali dvojníka Franty a i dneska nám byla bohyně absurdity nakloněna – naproti přes ulici se promenádoval naprosto přesnej Žvejk.

Chlápci v teplákovkách začli hrát asi v půl deváté a skončili přesně v deset, přesto jsme nelitovali, že jsou kvůli devatesátiminutovému představení naše peněženky o 340 korun lehčí. Něco takového se zkrátka nevidí každý den, a to nemám na mysli jen prdelky norských recesistů, které byly zcela samozřejmou, očekávanou a nezbytnou součástí koncertu. Naštěstí někdo z obecenstva mezi blýskajícími fotoaparáty třímal i kameru, takže je alespoň zlomek atmosféry bezpečně konzervován na věčné časy jak pro ty, kteří si chtějí zážitek připomenout, tak i pro ty ostatní, kteří budou nejspíš při sledování záznamu litovat, že si nechali takovou estrádu uniknout.



Když nás polodebilní vyhazovači vyšťouchali (řečí facebooku: dali nám poke) ze sálu, vydali jsme se do nedalekého klubu Matrix, kde jsme ještě chvíli poslouchali nějakou roztomilou studentskou kapelu a odkud nás ochotný Marťasův kamarád ze střední odvezl až do Radotína. Laskaví policisté nám z auta poradili, abychom se nebavili na kolejích (závory byly pochopitelně nahoře, zase nás nepodceňujte!), a pak jsme se, nevím proč, rozhodli, že přespíme v klubovně. Že tam potkáme v půl druhé ráno Lukyka, to jsme nečekali, ale vzhledem k bizarnosti událostí, které nás do té chvíle stihly potkat, nás už něco takového nemohlo rozhodit a pokojně jsme usnuli na pohodlných žluťoučkých molitanech.

Snad se k nám Norové ještě někdy vrátí a s legračním přízvukem zazpívají znovu Skákal pes přes oves a snad také příště dorazíme na jejich koncert v hojnějším počtu! Protože THIS IS NOT ENOUGH! É! É!