TRHÁNÍ NEKONEČNA

Houby, mříže, vrtačka
text a trofejní foto Řízek

Na zubní chirurgii na Karláku mají v oknech mříže. Snad aby nešťastníky, kteří už prohlédli chlácholivé řeči, že to bude maximálně tlačit, ale určitě ne bolet, zadrželi uvnitř a nemuseli je pronásledovat areálem.

Za mřížemi se dělalo hezky. „Letos by mohlo být hodně hub. Těšíte se na houby?“ ptala se sympatická tmavovlasá zubařka nevzrušeně, zatímco brala do ruky jeden z nástrojů. Měla většinu obličeje zakrytou sterilní rouškou a to jí dodávalo jakousi orientální tajnosnubnost, která se tak důsledně tloukla s těmi houbami a vrtačkou. Nemohl jsem se rozhovořit, měl jsem v puse hák, navíc pravou polovinu úst jsem měl jaksi umrtvenou – dokonce i ucho jsem necítil, to ti bylo zvláštní!

Zvláštní byly i oba moudráky, které se mi paní chystala uzmout. První byla pracovně nazvaná ležatou osmičkou, jelikož anarchisticky vyrostla naprosto nelogicky vodorovně – proti všem –, a tím pádem zůstala i hluboko v kosti. Druhá, horní osmička (na snímku s ibalginem) zase měla kořínky spletité jak nějaká dvousetletá sosna.

Takže jsem to paní nijak zvlášť nezáviděl. Nekonečnu se z mých úst vůbec nechtělo, a celá operace se proto měnila ve zhruba hodinovou reklamu na trpělivost a domácí kutilství, pořád se něco vrtalo, páčilo, měnily se vrtáky a lékařce na roušce přibývaly krvavé kapky. „Škoda, že to nemůžete vidět,“ zalitovala uprostřed boje doktorka a mě to opravdu moc mrzelo. Do toho mi o něco méně hezká sestra miniaturním luxem vysávala sliny občas i s ksichtem. Takže velmi příjemné.

Po víc než hodině bylo hotovo, zub rozčtvrcen a přemístěn do odpadu. Pokývnutím jsem dal souhlas k přesunu invazních vojsk i do oblasti pravé horní osmičky, přece sem nepůjdu dvakrát. A to už byl koncert. Doktorce se povedlo zamotaný zub vytrhnout bez vrtání a téměř okamžitě, možná bych i zatleskal, ale měl jsem nehty ještě preventivně zaryté do sedadla.

Překrásný zub se pak stal nečekaně předmětem handrkování, protože jak já, tak ona jsme si na něj dělali zálusk. Prý se málokdy povede něco takového vypreparovat tak precizně a čistě, žadonila lékařka a už jej určitě viděla ve své sbírce dentálních klenotů – podobně jako můj bývalý ortoped schraňoval neobvyklé rentgeny mého kotníku. Fotografie nahoře ale dokazuje, že nakonec nad profesionálním furiantstvím zvítězilo primitivní sběratelství.

(Ale slíbil jsem jí, že jí ho někdy přinesu, až mě přestane bavit).