TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.