RAKETY A PEŘÍČKA

O fotografovi v návlecích a tak
text a foto Ř. (s využitím Vlastíkových myšlenek)

Badminton. Plácání nepovedeného opeřeného míčku do vzduchu ve snaze nachytat soupeře na švestkách – pro někoho dovolenková zábava, když už vše ostatní selže a voda v rybníce je moc studená, pro jiného sport. Pro mě osobně bezesporu to první. Ti, jež hrají badminton jen občas, třeba na oslavě potmě a pomocí lopatky na smetí, tomu nebudou věřit, ale i při tomto sportu je potřeba mít trochu fyzické kondice. Aspoň se mi to tak jako laikovi zdálo. Po dvou hodinách intenzivní tréninkové hry totiž obézní chlapečci, jež jsem při fotografování pozoroval, za svými štíhlými kolegy zjevně zaostávali. Jako by ta raketa, kterou celou dobu bez problému používali ke svému plácání, byla čím dál těžší.

Spolužák Tomáš badminton hraje, ba nejen to, dokonce jeho hře vyučuje i žactvo a dorost. Nepopírám, že mi to bylo dosud dost jedno - docela mi stačí podivné sporty, které sám provozuji. Jednoho rána mi však poštou přišla nabídka, abych i se svým foťákem zavítal na jejich vánoční tréninkové soustředění a pokusil se ulovit nějaké snímky – a to se přece neodmítá. Badminton jsem v té akční podobě ještě nikdy neviděl (pomiňme Frantovo někdejší půlení sršňů raketou), byl jsem proto zvědav a skoro lačný.

A tak jsem v pátek sedl do auta a vydal se na Prosek. Cestou jsem zabloudil jen malinko, začátek dvouhodinového tréninku jsem sice o prsa, ale přece jen stihl. V hale byla zima, spousta badmintonových nadějí a několik trenérů. Od počátku jsem budil až nechtěnou pozornost, byv omylem legrační postavičkou, jež směšnými návleky leštila parkety, neustále přehazovala objektivy na aparátu a pořád se někde pletla. Trochu jsem zájem publika čekal, ale mírou předvádění dětí jsem byl lehce zaskočen – úsměvy byly strojené a moje kamera mladé hráče vábila jako cukrátko hejno vos. Skoro to vypadalo, že trénují jen tehdy, když na ně míří objektiv.

Ale blýskal jsem a po několika desítkách snímků jsem byl zase o něco moudřejší. Badminton má zřejmě cosi společného s baletem a šermem. Krokové variace, které hráči předváděli především „nasucho“ bez míčku, nepostrádaly estetiku a dynamiku. Raketa připomínající obrovský kráječ na brambory jim při tom byla kordem a snad jen ta nízká síť zabránila tomu, aby se soupeři na obou stranách hřiště do sebe pustili. Zároveň jsem pochopil, že ty křehce vypadající košíčky, kterým samotní hráči pomýleně říkají míčky, jsou opravdu velmi snadno rozbitné. Peříčka padala k zemi jak při klepání staré peřiny a hromada zničeného materiálu neustále narůstala. Stačilo pár pinknutí a míček odlétl do drůbežího nebe. Bylo mi těch vypelichaných kuřátek svým způsobem líto.

Děti vesměs dělaly blbiny a bordel, a tedy posléze kliky a dřepy – taková turisťácká klasika. Pořádnou akci přinesla až hra velkých. Jejich vzájemné duely byly svou rychlostí často až za hranicí mého vnímání a snímání přístroje. Šermířské pohyby a baletní kreace nabraly neskutečně na obrátkách, až peříčka létala na všechny strany. Zde bych asi se svým rekreačním stylem neuspěl.

Kolem sedmé hodiny jsem měl zaplněnou zhruba polovinu karty (v přepočtu tak osm klasických filmů), hráči se počali trousit k domovu a parkety už vypadaly čistě, i odložil jsem návleky a odjel do Radotína. Tam měli časem přistoupit další jedinci a mělo se vyrazit směr Broumov. Ale o tom zase někdy jindy.

Bylo to každopádně zajímavé. Asi zůstanu u parketového plavání, kuliček a bowlingu, avšak badminton má jistě také své půvaby. Určitě si ho zase někdy na dovolené či podroušen na oslavě rád zahraju.

(Jinak přibližně stovku takových badmintonových fotek lze nalézt na stránkách SK Prosek, kde je trpělivý Tomáš všechny okomentoval. Klobouk dolů.)