OHLÉDNUTÍ

Ještě jednou o Mitře
text a foto Ř.

Když se ohlédnu hodně daleko přes rameno, až v páteři cosi přeskočí – ták, už tam skoro jsme –, a přehlédnu řadu jiných převratných událostí, můj zrak spočine na Mikulášské mitře. O ní jsem chtěl už dlouho něco napsat, jenže pak pokaždé přišla nějaká ta převratná událost, po které veškeré plány vzaly za své. Dobře jim tak.

Letošní ročník tradiční přehlídky ochotnických dovedností našich oddílových vedoucích a patřičných dětí byl v lecčem podivný. Předně se Mitra konala dopoledne a poprvé v radotínském kině, o němž se před začátkem akce tradovalo, že v něm nemají rádi lidi. Personál však příjemně překvapil: všichni byli celkem ochotní, dokonce nám i pomáhali vyřešit některé technické nesnáze. I proto jsem na konci nabídl panu promítači věneček.

I moderátoři byli odlišní. Loňskou dvojici šviháků v krojovkách nahradil šarmantní Václav a elegantní Eliška. I zde jsem se v očekávání netrefil: čekal jsem všechno, jen ne civilní a věcný způsob uvádění, který tato speciální přesilovková formace předvedla. Bohužel jim chyběl mikrofon, a tak mi možná něco uniklo, fórků však bylo poskrovnu. Nadchl mě až závěrečný nápad, kdy jména vítězných scének přečetly „missky“ Hanina a Vlasta.

Ostatně i Mikuláš byl nový. Čekal jsem, že se svou nebeskou družinou vpadne na pódium Franta (ostatně i on to čekal), ale sotva odhodil volant kosořského trolejbusu, zjevil se v roli majestátného světce poprvé komik Matouš.

Následující dva odstavce věnuji nadávání, takže kdo touží po ničím nenarušeném pozitivním vyznění, nechť je přeskočí. Každoročně mi vadí odliv publika v průběhu pořadu, když rodiče prchají pryč okamžitě poté, co se jejich dítě ukloní a odloží kostým. Letos navíc prchaly i děti – na lakros, do divadla… Asi je to pořád moc dlouhé, nebo málo pestré, nevím. Každopádně pohled do poloprázdného sálu těsně před koncem byl více než smutný.

Navzdory tomu, že jsme byli v kině, kde by člověk s podobnými věcmi potíže nečekal, problémy byly s prezentacemi fotek. Pokazila je slabá promítačka, jež z původního místa nedosvítila na plátno. Po přestěhování blíže dopředu se pro zadní strany z promítaných obrázků staly lichoběžníky, či jak se těm útvarům vlastně říká. Ale já jsem seděl hned za počítačem, takže mě to zas tak nebolelo.

Objevily se názory, že letošní scénky byly slabší než loňské. Tak ostře bych to neviděl, spíš až na jednu výjimku nikdo zvlášť nezazářil. Úroveň scének bych označil za neobvykle vyrovnanou. Nebyl tam žádný výrazný propadák, adeptů na poslední místo bylo tedy mnoho (sportovně uznejme, že včetně našich dětí). Jednoznačně nejlepší představení podle mě předvedly Bobíkovy děti, bylo nejvtipněji napsané a takřka dokonale secvičené. Na druhou stranu tábornické Biblické příběhy, které si získaly srdce poroty, byly sice poněkud stereotypně postavené na léty prověřené komice bratří Iblů, ale také nebyly vůbec špatné.

Zkrátka a dobře, letos se to povedlo – příští ročník bych určitě zase směřoval do temnoty kina. Nikde jinde nemají tak pohodlná křesílka…