NA SIBIŘI

Úvod do sněhodrakování
text: Řízek a foto: Dita

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.